Je to jen vítr

Film ohrozenie. Zvieravo nepríjemne navodzujúci pohľadmi od chrbta pocit náhleho útoku zozadu. Z neznáma a nevedno z akých kritérií výberu obetí. Alebo útoku až príliš dobre známeho, príčinne skoncentrovaného z náhodných poznámok, drobných naschválov, prístupu polície k Cigáňom, reakcií rozdrapených nacenganých čiernoolivových mastigúľ a miestami ich extrémne mám na salámovského životného štýlu v objatí závislostí. Na ktorý dopláca celá komunita. Pretože väčšine sa inakosť búrajúca spoločnosťou naordinované limity štátnych rozkazov: "Pracuj! Si náš!" vždy bridí a odpudzuje ich - preto s mlčiacou úľavou prijíma silné čistiace prostriedky. (12.11.2012)

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Môžete ma ukameňovať ale aj tak budem tvrdiť, že Maďarský tvorcovia od roku 1990 strčia Slovenských aj Českých režisérov spolu do toho najmenšieho zadného vrecka.Keď sa s nimi porovnáme, mali by sme sa od hanby prepadnúť. Nová vlna Maďarských filmov na čele s kultovým režisérom menom Béla Tarr ma ešte ani raz nesklamala. Takáto, dajme tomu, nezávislá umelecká škola ma neskutočne baví. Lepší od nich sú už hádam iba Dáni a Francúzi, čo je taká kvázi kolíska a Mekka umeleckých filmov. Benedek Fliegauf , neskutočne nadaný režisér a scenárista ovenčený nejednou cenou ma ani v tomto prípade nesklamal, keďže som od neho naposledy videl film DEALER (2004), ktorý považujem za najlepší film o drogách v dejinách kinematografie (Sorry Strach a hnus v Las Vegas a Trainspotting ale ani vy sa nechytáte), mal som od tohoto veľmi vysoké očakávania, a tie sa veru takmer do bodky naplnili. Snímka zachytáva konfliktné obdobie v Maďarsku kedy sa v rómskych osadách začali znenazdajky vraždiť nevinný ľudia, partia anonymných skinheadov prepadávala domy a rituálne vraždila cigáňov, deti, ženy, všetkých, bez ľútosti, sám si na toto obdobie pamätám. Režisér zaznamenáva kontroverzne ale hlavne autenticky tieto momenty z pohľadu chudobnej rómskej rodiny. Bez prikrášlenia je vidieť, že žijú v podmienkach v akých žijú ale stále ide o relatívne slušnú rodinu kde sa mama dvoch detí snaží pre svoje ratolesti urobiť skutočné maximum. Dcéra je mladučé dievča ktoré sa v škole snaží čo najviac ale okolie jej bráni nejako intenzívnejšie sa presadiť a rozvinúť svoj talent na kreslenie. Ešte mladší syn je klasický vzor lajdáka ktorý nechodí do školy iba sa pofľakuje po vonku, kradne a tak ďalej. Rodina prechádza náročným obdobím. Ich otec pracuje v Kanade a oni iba čakajú na letenky, už zopár dlhých mesiacov, aby začali svoj nový a lepší život. Na snímke sa mi najviac páči to, že je to zachytené tak neskutočne autenticky. Sám pochádzam z podobného prostredia a poznám aj takých ľudí, takže presne viem o čo sa konkrétne jedná. Po pozretí som sa dočítal, že režisér na zachytenie autentickosti isté obdobie žil z Rómami a dva roky zbieral materiál na film. Postavy, ktoré stvárnili cigáňov neboli vyštudovaní herci ale skutočný,pravý Rómovia, jednoducho ide o poctivú a nefalšovanú filmárčinu. Je to z toho cítiť. Jediné čo sa mi až tak nepáčilo bolo to, že snímka má skutočne pomalé tempo čo bolo v jeho filme DEALER famózne, tak tuto mi to až tak nesedelo ale ináč úchvatný film. (23.02.2016)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)

Scénáři nelze příliš vytknout, ale samotné zpracování lze jen těžko pochválit. Na mnoha místech se z filmu stává rozhlasová hra, někdy i s porouchaným vysílačem. Dívat se na tmu tmoucí mne nebaví. Dívat se na tmu tmoucí a poslouchat k tomu ticho tichoucí mne štve. Netuším, zda to byl umělecký záměr, nebo technická chyba, v každém případě to bylo nesnesitelné. (27.01.2014)