Vůně kávy

jestli takhle povrchní příběh získal nějakou cenu za scénář, tak by mě jen ze studijních důvodů zajímaly ty další scénáře, které v soutěži porazil... vzkaz pro Vítka Olmera: příště točte prosím již bez Simony Chytrové, nebo aspoň bez Helgy Čočkové... korunu tomu všemu nasadily scény s hadem: záběr syčícího tvora je snad vystřižen z nějakého dokumentu, pak když ho Srstka zabíjí, tak se tam klepe nějaký gumový had z pouti... jednu hvězdu za obsazení Luďka Munzara (18.03.2012)

Smrad průšvihu. Text distributora lehce navnazuje, jméno režiséra odrazuje. Ten snímek neví, zda má být současným českým příběhem o tvůrčí práci, podnikání, manželské krizi, druhé světové válce či mysteriózním příběhem s všudypřítomným hadem. Všechno dohromady v jednom filmu připomíná onen pověstný dort pejska a kočičky. (20.03.2012)

Vztahová story manželů bydlících na polorozbořeném statku, kdy ona rozjíždí v Praze kavárnu a on píše bídné scénáře do televize. Prvních třicet minut je hrozně statických, nudných , unylých čemuž krom způsobu vyprávění pomáhá i slizká hudba jak z nedělní chvilky poezie. Pak si Vaculík najde milenku, s kterou se většinou válí na posteli nahatej ( opravdu nádherná odvážná Lenka Stolařová, jedna hvězda navíc ) tak se to "zakční" a Chytrová se skamarádí s Dejdarem, a pak tam je nějakýj zbytečný jedovatýj had a nakonec se k sobě vrátí... nevěrou vstříc světlým zítřkům. Nebyla to tragedie, ale nic co bych si zapamatoval ( krom tedy nádherných prsou Stolařové ). (02.05.2018)

Ten neodbytný pocit labutí písně je opravdu dojemný... Pro neklidného Víta Olmera byla Česká televize tvůrčí brzdou, ale co si budeme nalhávat – docela jí potřeboval. Vůně kávy působí jako lehké nakročení na půdu zbrklých experimentů, kterými Olmer obohatil podobně utržená devadesátá léta. Zd po letech naplno zhodnotil svou zálibu v citátech, a proto se dočkáme citací a odkazů na Ježíše, Marxe, Jarmusche, Wajdu, Hemingwaye, Hrabala, Lustiga, Voskovce...a hlavně sebe. Unavený hrdina v podání Lukáše Vaculíka marně křísí projekt s pochybným názvem Smrt na prodej (jednalo se o reálně plánované pokračování Nahoty na prodej) a podle vzoru posledních filmů Jiřího Vejdělka zkouší rozhodit několik partnerských sítí. Výsledek je sporný, jak je u Olmera zvykem. Místy to vypadá, že se pan režisér vyjádří nadmíru trefně, aby v následující scéně po x-té zapracoval naprosto zbytečnou podzápletku kolem „válečného traumatu“ a hledisko sklepního hada. Jenže právě tyto „blbosti“, obsazení Simony Chytrové a podivně nasekané ustavující záběry (možná licence kameramana Holomka) jsou přesně tím, co umí Olmer nejlépe – hrát si. Projevit nadhled nad sebou i okolím, což dokazují záměrně směšné (alespoň doufám) lechtivé scény a trapnost veškerého snažení. Možná nevědomky odráží Olmer rozsáhlejší kocovinu českých filmařů po některých neúspěšných experimentech minulých let. Mně tímhle filmem rozhodně neurazil a budu rád, pokud ještě něco ztropí. (01.03.2013)

Návrat závodníka Luďka Munzara (obdivoval jsem kdysi jeho výkony s nádherným Tatraplánem Sport). Tu kouzelnou formuli ve stodole jsem mu záviděl, taky bych chtěl mít v důchodu takovou :-).. Jinak poslední dobou oceňuji herecké výkony Lukáše Vaculíka. Na rozdíl od řady ostatních, kteří pouze odříkávají své role (samozřejmě Munzara nemyslím), skutečně hraje. (18.03.2012)