Vůně kávy

Tosim to zmínil nejlépe. Tak já s prominutím lehce opíšu, co on nakousl. Film skutečně neví, čí je. Jestli příběh o vzniku kavárny na základě historické pražírny, či dramatem s jedovatým hadem ve stodole, nebo snad filmem o manželské krizi anebo dokonce vzpomínek na mučení dědkova otce z válečného období. Všechno jedna kaše a samozřejmě nepovedená. Není divu, když autorem je Vít Olmer. Tomu člověku šla natočit kvalitně pouze nahota. Která pochopitelně nechybí ani tady. Ano, prsa milenky Lukáše Vaculíka jsou asi tak to jediné, co na filmu zaujme. Jinak je to směsice a mišmaš, který místy postrádá hlavu a patu. Scénář je příšerný a některé herecké výkony také, čemuž se ale nelze divit, když až na výjimky ve filmu hrají neherci nebo málo obsazovaní herci. Ale Vít Olmer nezklamal, vytvořil přesně takové dílo, jaké jsem od něj čekal. (02.09.2019)

Ten neodbytný pocit labutí písně je opravdu dojemný... Pro neklidného Víta Olmera byla Česká televize tvůrčí brzdou, ale co si budeme nalhávat – docela jí potřeboval. Vůně kávy působí jako lehké nakročení na půdu zbrklých experimentů, kterými Olmer obohatil podobně utržená devadesátá léta. Zd po letech naplno zhodnotil svou zálibu v citátech, a proto se dočkáme citací a odkazů na Ježíše, Marxe, Jarmusche, Wajdu, Hemingwaye, Hrabala, Lustiga, Voskovce...a hlavně sebe. Unavený hrdina v podání Lukáše Vaculíka marně křísí projekt s pochybným názvem Smrt na prodej (jednalo se o reálně plánované pokračování Nahoty na prodej) a podle vzoru posledních filmů Jiřího Vejdělka zkouší rozhodit několik partnerských sítí. Výsledek je sporný, jak je u Olmera zvykem. Místy to vypadá, že se pan režisér vyjádří nadmíru trefně, aby v následující scéně po x-té zapracoval naprosto zbytečnou podzápletku kolem „válečného traumatu“ a hledisko sklepního hada. Jenže právě tyto „blbosti“, obsazení Simony Chytrové a podivně nasekané ustavující záběry (možná licence kameramana Holomka) jsou přesně tím, co umí Olmer nejlépe – hrát si. Projevit nadhled nad sebou i okolím, což dokazují záměrně směšné (alespoň doufám) lechtivé scény a trapnost veškerého snažení. Možná nevědomky odráží Olmer rozsáhlejší kocovinu českých filmařů po některých neúspěšných experimentech minulých let. Mně tímhle filmem rozhodně neurazil a budu rád, pokud ještě něco ztropí. (01.03.2013)

Mne ani tak nevadila hudba ani herci (az na drevenou Chytrovou, ale s tim divak pocital od zacatku) a krome koz Stolarove me velmi bavily vsechny narazky na cesky film a politiku, ale tady prave zacina cely problem. Z vysledneho mis-mase, kde nic neni dotazeno do konce nebo vice propracovano, takze film zaroven obsahuje vsechno a nic, totiz cisi jeste jeden nesvar - ony narazky a vtipky byly pravdepodobne uplne prvni, co na scenari vzniklo, a posleze byla potreba to akorat vycpat necim, co by pripominalo pribeh. Ucel se tedy stava prostredkem. Anebo to tak minimalne pusobi, coz ve vizitce scenaristickemu umu v konecnem dusledku znamena totez - radeji znovu a lepe. (22.03.2012)

Další důkaz o tom, že se režisér Olmer umělecky vyčerpal už v 80. letech, a od té doby jen šlape vodu. Navíc , zdá se, cestou od Tankového praporu pozapomněl i řemeslo, a nejspíš i ztratil štěstí (nebo spíše čich) na dobré scénáře. Tím, že do hlavní ženské role obsadil svoji manželku, již od prvních dětských roliček zjevně špatnou a netalentovanou herečku Simonu Chytrovou, také svému dílku moc nepomohl. Nedělní filmy z produkce ČT se mi většinou docela líbí, ale tenhle se jí opravdu nepovedl. (18.03.2012)

Nejhorší nápad byl udělat hlavní postavou scenáristu, protože se divák lépe soustředí na chyby v tomto filmu. Varšavská rodačka Malgorzata Ebel má kavárnu na Malé Straně, ale její vstup na pole scenáristiky není ničím, co vůbec stálo za to točit. Věci se nedějí, protože vyplývají ze situací, logiky a postav, ale prostě protože autorku nic lepšího nenapadlo. Konec už je úplně pitomý. Režisér a pár herců se sice snažili, ale na tomto poli šlo o předem prohranou bitvu. I jako celovečerní reklama na konkrétní značku kávy je to ubohé. (18.03.2012)