School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (407)
Já tyhle staré české filmy raději moc nevyhledávám, protože mě většinou nenadchnou, a to byl i tento případ. Říkal jsem si ale s ohledem na proslulost tohoto snímku a jeho umístění mezi stovkou nejlepších filmů, že bych se na něj konečně měl podívat. Stalo se tedy. Já prostě nějak nemůžu skousnout tu naivitu, která je pro tyhle snímky tolik typická. Jako komedie je to pro mě průměrná záležitost (nejlepší byla hodina němčiny, na chvostu je tenisový zápas a ten příšerný konec). Plus si neodpustím rýpnutí, že nevím, proč některé septimány hrají zdatní třicátníci. To nebyli dost dobří mladí herci? ()
Druhý komediální vrchol své doby se od sesterské CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE odlišuje zacílenějším záběrem stále komediálního a převážně humorně strukturovaného pohledu. Součástí tohoto zaměření je až satiricky nadsazovaný pohled na světla a stíny tehdejšího školství, které bylo a zůstává na absolutním vrcholu vývoje dosavadní dvousetleté historie i současnosti našich moderních vzdělávacích systémů a zařízení. Přesně se tu zrcadlí generační spektrum doby: zbytky monarchie, střední generace i dychtivé mládí Masarykovy a Benešovy republiky včetně bohatého mimoškolského života se vzájemně se prolínající vlasteneckou a rodící se konzumní tendencí v zrání těch nejmladších. V druhorepublikovém kontextu data své premiéry má film až jinotajný vlastenecký ráz nehynoucí naděje na návrat právě ztrácené svobody národní i státní. O režii, scénáři i námětu platí totéž co v případě CESTY. Superlativy jsou - a nemohou nebýt - základní součástí tohoto hodnocení. Jako agitační vnímatelný závěrečný "běh pokroku a mládí" Novotného a Gabrielové (tondy a Máni) je dobově míněn naopak jako výraz nadějí na účinnou obranu a ubránění První republiky. Řetěz až kabaretně působících scén a zliovělých výroků, obsažený ve filmu, je určitě tím nejlepším, co bylo možné dostat ze stejnojmenné Žákovy literární předlohy. Vážné se nemusí - umí-li se to - nutně potýkat s až rozverně veselým. Naopak. Poučení získané snad až neutuchajícím smíchem čas od času přerušovaným nezastíraně vážným, hloubavým zamyšlením, bývá trvalejší kovu. Smích je totiž nejlepší učitel a současně ten nejhladivější pedagog-utěšitel. ()
Na rozdíl od většiny se mi film líbí víc než "Cesta do hlubin študákovy duše" A proč? Druhý díl má sice lidštější rozměr, ale první ho předčí daleko vybroušenějším humorem. Druhý díl je sice filmovější, ale tenhle zase satiričtější a trefnější a to se mi i vzhledem k předloze líbí víc. Scénu na hodině latiny považuji za jednu z nejlepších v rámci české komedie. ()
"Nechceš jít večer do biografu ?? Jestli jsi dutej, já to za tebe vemu.." - "A co dávají ??" - "Ve Víru vášní.." - "Ale kdepak, to mě nebaví !!" - "Co blázníš, člověče ?? Máme to zakázaný !!" - "Vážně ?? Tak to já bych šel.. A víš určitě, že to máme zakázaný ?? Abychom se nezbodli !!" - "Samo, litr !!" - "Tak pojď !! Jdeme na ty vášně ve víru.." ;) ()
Predvojnová komédia z čias prvej československej republiky so zásadovými profesormi, z ktorých vyzerá jeden ako mrož a divokými študentmi. Film pre pamätníkov so skvelými hláškami a smiešnymi scénkami, ale dosť sa mi to spája s filmom Cesta do hlubin študákovy duše a po dlhej dobe to už neviem veľmi odlíšiť a podľa mňa boli skoro rovnaké. Má to svoju dynamiku, svoju historickú pečať robenia komédií zo školského prostredia, je to milé. Mňa to veľmi nebavilo, aj keď vtedajšie správanie sa dá celkom pochopiť. ()
Galerie (6)
Photo © UFA
Zajímavosti (29)
- Prvú verziu scenár napísal Jaroslav Žák už v marci 1938, ktorý sa pri písaní riadil úspechom divadelnej hry ponechal v scenári všetky dialógy a situácie, ktoré sa stretli s priaznivou odozvou u publika. Zachoval študentský slang. V autorskej explikácii sa Žák vopred dištancuje od filmovej verzie, pokiaľ bude prezentovať „príbeh mladých sŕdc s happyendom a plynúcimi obláčikmi“ a nie o snahu vystihnúť verne stredoškolské prostredie. Túto verziu scenára odovzdal Žák Martinovi Fričovi ako svoju scenáristickú prvotinu k úpravám, ktoré boli Žákom vopred očakávané a povedal: "Udělal jsem to raději delší a nechal tam všechny dialogy, které měly na jevišti úspěch. Škrtat se může vždycky, tak ať máte hodně materiálu.“ (Raccoon.city)
- Exteriéry školy byly natočeny v ulici U Měšťanských škol v Praze Kobylisích. (xisp)
- Jaroslav Marvan hral pomerne staršieho profesora, ale v skutočnosti mal iba 37 rokov. (Gareth_Jones)
Reklama