School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (407)
Film, se kterým jsem vyrůstal a který miluji dodnes. Vlastě bych měl psát v množném čísle, protože společně se sesterským filmem Cesta do hlubin študákovy duše se v mých očích jedná o dvojčata vpravdě siamská. Dříve mi částečně splývaly v jeden, u spousty scén jsem při vzpomínce nedokázal rozlišit, ze kterého vlastně jsou. Totéž platilo pro společné postavy Čuřil/ Kulík, Krhounek/ Mazánek a Holous/ Peterka. Ovšem více než čtyřicetiletým poctivým sledováním jsem se zorientoval velmi dobře. Proč mám vlastně tyto filmy tak rád? Při použití určitého odstupu by se na nich dala najít spousta nedostatků, ať již přílišná naivita, značně neotřelý casting, kdy mnoho studentů i profesorů hrají víceméně vrstevníci, atd. Ale o to vůbec nejde. Já ty filmy vnímám jako něco, co je tady se mnou celý život, jako jistota, která mě vždycky zaručeně pobaví. Ty filmy jsou totiž opravdu vtipné a mnohých směrech aktuální i dnes. A to není vůbec samozřejmé, vždyť studentských komedií v té době vzniklo vícero, ale žádná těmto dvěma nesahá ani po kotníky. A třeba legendární humor Vlasty Buriana působí z dnešního pohledu vysloveně dryáčnicky. Navíc bych upozornil na dobu vzniku, což byly velmi těžké časy, přesto to není poznat. Samozřejmě se dá těžko vyhnout vzájemnému porovnání kvalit obou filmů. Tady bych za sebe vydal poněkud diplomatické rozhodnutí, tj. že Cesta do hlubin študákovy duše má o něco lepší příběh, kdežto Škola základ života je o maličko lepší v hláškách, kterémuž slovu by se tvůrci nepochybně značně divili. Ten přílepek na konci je skutečně děsný, ale já jsem se ho naučil brát jako nechtěný humor. Vyvažuje to fakt, že žák Benetka provozuje stejný sport jako já, tedy skok o tyči:-) Takže Voříšku, jdeme na pružníky! (Pro případné hnidopichy- jsem si plně vědom, že zrovna tato hláška je z CDHŠD!) ()
kdyby to nemělo poslednich 10vteřin dám i 6hvězd ()
Klasika, vždy se na to rád podívám. ()
Kdybych navštěvoval reálné gymnázium v letech Jindry Benetky, skončil bych úplně stejně jako on. V mých letech, když jsem navštěvoval taktéž gymnázium a přispíval do školního časopisu a otevřeně kritizoval poměry, nastala pouze situace, kdy rozezlený profesor dožadoval se jména pisatele (neboť byl psán pod přezdívkou), v ruce máchal právě oním vydáním s nalistovanou stránkou, a když se nikdo nepřiznal, prudce za sebou bouchl dveřmi učebny a odešel se vyřvat do kabinetu... psalo se dál .... ..... spolu s Cestou do hlubin študákovy duše jsou to klasiky černobílých filmů pro děcka školáky, nýbrž v dnešní době (l.p.2022) se už na takový film nepodívá ani pamětník, natož děcko školák... ()
Na podkladu divadelní hry profesora Žáka "Študáci a kantoři" byly nezávisle zpracovány dva podobné filmy, Škola základ života a Cesta do hlubin študákovi duše. Těžko soudit, která z verzí je zajímavější, každopádně nezaměnitelné herecké výkony protagonistů, kteří krom toho, že byli povětšinou stejného věku, ať už hráli učitele či žáky, je nutné posuzovat také jako podání komediálního výkonu v předvečer světové války. A to i tak zkušenému režisérovi, jakým Frič bezesporu byl, dělalo vrásky na čele. Škoda závěrečné scény, která vyzněla až příliš v duchu budoucích socialistických frází.... kupředu, jen kupředu... ale jinak dokonalá podívaná, plná krásné češtiny, skvělých hereckých výkonů a roztomile rozverného studentského humoru. Možná jen malá zajímavost, student Holous, ve filmu Cesta do hlubin študákovi duše jako Peterka, jsou postavy, ztvárněné původně baletním tanečníkem Richardem Antonínem Strejkou, kterého starší posluchači mohli pamatovat jako skvělého rozhlasového Ferdu mravence v Sekorových rozhlasových zpracováních známé dětské knihy. Později působil jako vynikající bavič a kabaretní konferenciér. Strejka byl mezi českými herci prvním přiznaným homosexuálem, možná proto po té, co se k homosexualitě přiznal, ztratil většinu přátel a nebyl již nijak zásadně v poválečné době obsazován. Zemřel v roce 1990 o samotě na rakovinu prostaty a neměl ani na vlastní pohřeb, na který mimochodem téměř krom zbylých blízkých příbuzných a jeho přítele Ladislava Branče, jenž mu byl do posledních dnů oporou, nikdo nepřišel. ()
Nestárnoucí česká klasika! Super hlášky, skvělí herci. ()
Jen málokdy si dám ujít zhlédnutí, je-li k tomu příležitost. Pro mne: vrcholně nadčasový snímek, s vynikajícím obsazením. Rozumím podivením, že „staří“ herci hrají mladé, ale mně to nikdy nevadilo. Naopak – vnímal jsem je jako rošťáky, co si role nepřehlédnutelně užívají (byť jsou to vlastně již zralí lidé). Výkony herců jsou výborné. A je úplně jedno, jestli mají prostor velký či větší, nebo jsou úplně okrajovou figurou, jako matka vcelku nezvedeného studentíka, který si už všechno opravil, jen… zde dokonalá Z. Baldová, prokazující, že není malých rolí! Jistě, film nemá extra dramatickou zápletku či nenabízí hluboké úvahy, místy je i nelogický (opravdu byl ze studentských závodů rozhlasový přenos?) či trochu plytký, ale kdo si chce užít školské prostředí – ten se pobaví. Režisér M. Frič filmu dal jeho závěrem navíc svrchovaně aktuální přesah. ()