Ochranné zbarvení

Elegantní a místy až npínavá přestřelka dvou životních postojů, která graduje lehce do ztracena. (18.10.2012)

Intenzivní scénáristický i herecký duel mezi Jaroslavem (Piotr Garlicki) a Jakubem (Zbigniew Zapasiewicz), který doplácí na nevýrazný příběh. Z plného hodnocení tak musím snížit na lehce nadprůměrný kompromis. (02.10.2012)

Ochranné zbarvení. mě zaujalo mnohem více než Iluminace. Formálně se sice jedná o výrazně konvenčnější dílo, v němž je styl téměř neviditelný, ale jednotlivé dialogy a témata, na která se Zanussi soustředí, mi byla mnohem bližší. Děj filmu se odehrává na táboře katedry lingvistiky a jeho hlavními postavami jsou mladý doktorand Jaroslaw Kruszynski a starší docent Zbigniew Zapasiewicz. Zatímco mladý Jaroslaw je ztělesněním idealismu a snažení se o spravedlnost, starší Zbigniew působí jako cynický realista, který rád manipuluje s lidmi a na studentech mu až zas tolik nezáleží. Zpočátku jsem jako divák stranil jednoznačně Jaroslawovi, jehož jednání ale později také není prezentováno veskrze pozitivně (neboť Jaroslawova touha po šlechetnosti a spravedlnosti se ukáže jako trochu egoistická a zastírající objektivní kritéria). Film je o konfrontaci dvou pohledů na svět, z nichž ani jeden není zcela správný nebo zcela špatný. Je také zajímavým svědectvím o polské společnosti, ve které se neustále diskutovalo, ale jenom o určitých tématech. Kritizována je také hierarchie moci a neochota projevovat svoje city a řešit je s ostatními. (20.02.2012)

Z formální stránky se mi na filmu Ochranné zbarvení líbil onen unifikovaný vzhled filmů tehdejšího sovětského bloku. Omšelost a nevýraznost v jakémkoliv směru byla jistě soudruhy vnímána jako účinná obrana režimu, jako bariéra vystavěná mezi divákem a uměleckou hodnotou filmu. Těžko říct, jak toto na diváka působilo tehdy, ale dnes, se znalostí toho, jak různorodá kinematografie je, je to vždy velmi zajímavá exkurze do tehdejší doby temna. Ale ten bezohledný režim nebyl ve filmu ztělesněn jen šedí a akademiky, kteří na vodítku vyvedli studenty na vycházku do přírody. Více se na tento konflikt Zanussi soustředil skrze vztah Jakuba a Jaroslawa. Mladý doktorand, plný nadějí a očekávání, se od staršího kolegy dozvídá krutou pravdu o životě, tedy o lidech. A tedy sám o sobě. Ale je to skutečně pravda, nebo je to další z řady lží, aby se tak nebezpečné tendence nastupující generace zadusily už v počátku? Postava Jakuba byla zvláště rozporuplná. Nepůsobil na mě přímo nesympatickým dojmem, i když se spoustou jeho názorů jsem se neztotožnil, tak z něj mluvila především (jeho) celoživotní zkušenost. Je právě otázka, nakolik jej v takové individuum uhnětlo okolí – pravděpodobná skutečnost, že byl ve svém mládí sám vystaven člověku, jakým je nyní on sám. Snad byl jednou také takovým idealistou, jako Jaroslaw. Ale těžko ho soudit, když jsme neměli příliš příležitostí ho doopravdy poznat. Své skutečné pohnutky před Jaroslawem nikdy neodhalil, diskuze s ním byly pro něj vždy hrou. I když se dá Jakubovi přiřknout pragmatismus, vskutku užitečná vlastnost, přesto však doufám, že ze mě se takový člověk nikdy nestane. Co se Jaroslawa týká. Fatální semínko pochybnosti je zaseto, když Jaroslawovi Jakub prozradí, že prorektor získal svůj doktorát podvodně. A opět se ptám: je to pravda, nebo lež? Ale na tom nesejde. To Jaroslawova reakce je důležitá – a zde jsme možná byli svědky zrození dalšího pragmatika. Frankensteinovo monstrum vytváří další svou repliku. Svět je začarovaný kruh. Dokud po něm budou kráčet lidé, jako je Jakub, bude to incentiva dalším a dalším lidem, aby se k cynismu a pragmatismu uchylovali. Protože bez něj se přežít nedá – alespoň to naznačuje Zanussi v tomto filmu, v tehdejší době. Jak vlastně já, jako člověk žijící již v demokracii, mohu takový film ocenit? Pochopit jej, rozumově, to dokážu. Historické souvislosti znám. Ale mohu kdy vůbec skutečně cítit tehdejší zeitgeist? Jednání opilého studenta se dá lehce odsoudit, jako absolutní slabomyslnost. Ale to se to káže, z mého pohodlného gauče, kde mám vše na dosah ruky. Vůbec filmy o vzpouře proti zažitým pořádkům, vzepření se mládí proti něčemu, co je mu cizí a odporné, takové filmy jsou potřeba. Protože dnes je ta nesvoboda mnohem skrytější. V tomhle ohledu snad lze jednoznačnost tehdejší situace i závidět. (07.10.2012)

Poetikou pripomínajúci európske kumšty Konformistu či Unavení slnkom sa Zanussiho snímok obracia do útlo skomornenej komunikačnej sféry. Pochopiteľne, rieši etické princípy, v nich možno badať podobenstvo nielen kariérneho či konformného štýlu, ktorý reprezentuje učiteľ cynik a oportunista, ale i celé režimné hnutie a ich trinástu (tabu) komnatu, do ktorej vykypí 90% priemerných a zraniteľných jedincov (viď. naše skúsenosti z onej idylickej konformnosti našich režimných pritakávačov v každom spoločenskom zriadení). Dialógové rozhranie je teda nesmierne nápadité s perfektnými hláškami zaobalené metaforickými pointami a lyrizmom doplnené prostredie letného tábora evokujúc maximálne vierohodnú zúčastnenosť diváka vo svete postáv. Možno oná plastická štylizačná forma, akou sa dialógovo dej vedie mierne spadá k účelovosti, ale ako som povedal: svet "ochrannými farbami" v pozadí a jeho dimenzionálny rozšírený rozsah, v ktorom sa pole pôsobnosti odohráva a splýva je natoľko unikátny, že im s radosťou podľahnem. (20.12.2016)

Výborný film, který opět ukazuje sílu starší polské kinematografie - nějakou novou bych asi měl nakoukat. Kromě toho, že jsem měl to "štěstí" trávit na české univerzitě nějakou dobu jako akademický pracovník a vím, že to tam chodí stále velmi podobně, tak musím ocenit skvěle rozpracované charaktery. (25.06.2016)

Zanussiho tvorba sa ťažko hodnotí, pretože viac ako od objektívnych kritérií filmu, závisí pohľad na ňu od konkrétneho diváka, ktorý pozerá dané filmy. Vo svojej tvorbe " morálneho nepokoja" pranieruje ľudské nedostatky a chyby. V Živote ako smrteľná choroba je to postoj k smrti iných, či tej osobnej v Dodatku hľadanie zmyslu života, v Persone non grata je to oportunizmus v politike, V Kontrakte zmysel a hodnota sviatosti manželstva, v tomto filme a Strukture krystalu zas "relativizmus v zamestnaní". Ak diváka téma osloví a je navyše kresťan - teda, ak sa stotožní s autorovým vnímaním sveta - filmy sa mu zapáčia. Ak však morálne dilemy nie sú pre diváka podstatné, akokoľvek dobre napísané dialógy a psychológia postáv ho neoslovia. U mňa je to striedavé. Mal som šťastie, že som videl ako prvý film Život ako.., lebo ma tá téma zaujíma a dialógy mi odpovedali na mnohé moje otázky, podobne ako aj v Ochrannom sfarbení. Lenže v každom ďalšom filme ma problémy postáv zaujali menej a napríklad v politike som ochotný akceptovať "kompromisy." Nemyslím, že človek musí v každej situácii byť morálne dokonalý - to sa ani nedá - inak skončí na okraji "morálne benevolentnejšej " spoločnosti. A v tom je problém. ZANUSSIHO POSTAVY SÚ NEKOMPROMISNÉ VO FATÁLNOM ZMYSLE SLOVA a ak má divák tendenciu nekonať nekompromisne, oprávnene sa mu zdá, že postavy si svoje problémy spôsobili sami prehnanou tvrdohlavosťou, alebo sú to podivíni, či dokonca hlupáci. Tých 5 hviezd je hodnotením Ochranného sfarbenia. (07.10.2008)

Jste idealisté? Nebojte se a dejte tomu čas.... (20.05.2008)

Velmi zajímavý film o dvou životních postojích, které se vzájemně střetávají. Ani jeden z těch postojů není ideální, ani jeden z nich není bez poskvrny a bez nevinných obětí. První životní postoj je v postavě vedoucího letního univerzitního soustředění Jaroslawa Kruszynskiho (Piotr Garlicki), kterému jde především o absolutní spravedlnost a jakousi lidskost. Dochází u něj k jakési porážce spravedlnosti, kterou není možno protlačit přes společnenské a politické možnosti dané doby. Jeho veškeré dobře míněné pokusy jsou přeměněny v neúspěch strachem druhých z netaktického jednání, popřípadě samotnými aktéry, kterým jde v určitém stadiu už jen o výraz protestu. Navíc se jeho postoj jeví zčásti neupřímně, neboť je rektorovým oblíbencem. Ke konci ale nejen, že přichází o přízeň, ale je také odmítnut na poli sexuálním. Druhý postoj je v postavě garanta letní akce Jakuba Szelestowskiho (dobrý Zbigniew Zapasiewicz), který zastává především nutnost přizpůsobení se daným podmínkám nastavenými společenským a politickým zřízením. Osobní hrdinství v podobě odporu zavrhuje, mistrné manévrování při vytěžování maxima vyzdvihuje. I přes jeho zdánlivý cynismus zůstává ale velmi lidským. Nebo jde u něj zčásti o zvrácenou hru, vyvolanou nutností pobavení v šedi bezútěšnosti dané situace? Střety, výměny, názory, polopravdy, skorovítězství, ale především porážky na poli lidství. Z dalších postav: Jaroslavův objev Nelly (Christine Paul-Podlasky) a rektor (Mariusz Dmochowski). Vynikající ve svém odhalování podstaty. (16.03.2011)

Film se mi líbil, mnoho filmů natočených za komunismu, kromě české klasiky, jsem neviděla a bylo to velmi zajímavé. Konverzační dramata, která nutí diváka k zamyšlení, mám ráda, protože o filmu přemýšlíte i po tom, co na plátně dozní titulky. Charakter postavy docenta Jakuba jako by byl psán na míru Zbigniewu Zapasiewiczu a svým hereckým výkonem mě zaujal nejvíc. Film nemá jednoznačné východisko, zobrazuje objektivně danou situaci, dává nám na výběr, s jakým názorem se ztotožníme, aniž by na konci určil, který z nich byl správný. Sama velmi trpím, když cítím ve svém okolí nespravedlnost a je mi jasné, že se budu muset také přizpůsobit. Je to samozřejmě jiné než v tomto snímku, ale celkově si myslím, že námět Ochranného zbarvení je velmi nadčasový, problém etiky a morálky lidí se dotýká i současného světa. (11.05.2014)

Povinný film pro všechny uchazeče o doktorské studium. Jak to asi vypadá dnes s filosofickými fakultami? Změnilo se něco? (30.03.2009)

Ukecaný, nezáživný a hlavne velmi nudný film, v ktorom sa síce konfrontujú 2 pohľady na svet, ale to je tak všetko. Kostrbaté spracovanie s málo uveritelnými postavami. Na druhú stranu, herci sú v pohode. Hodnotenie: 45% (18.07.2013)

Nenápadná ale hluboká konverzačka z akademického prostředí, která výrazně obohacuje spektrum filmové produkce nejen Východního bloku (04.01.2012)

Námět filmu jako takový není vůbec špatný. Lépe by to však fungovalo jako divadelní hra, na film je to příliš nudné a nezáživné. Solidní vypovídající hodnota to bohužel sama neutáhne. (05.12.2009)

Strohá forma přesně vystihuje atmosféru akademického prostředí za bolševika – jako bych se zase ocitl na matfyzu koncem let osmdesátých se vší nejistotou, co si člověk může dovolit a kde narazí, s tanečky idealistů s pragmatiky a zvýšenou hladinou hormonů. Do toho faustovská linka s Mefistofelem znuděným a zhnuseným sebou samým. Psychologie jde do hloubky. Výtečná pointa. Nevím, jak moc to může fungovat na lidi, kteří tu dobu nepamatují, chtěl bych doufat, že principy budování vědeckých kariér se za ta léta aspoň trochu změnily, ale kdo ví. (26.10.2017)

Film "univerzitní román" umožňuje sledovat zákulisí vztahů kolektivu lingvistů na letním soustředění. Ideály a představy o morálce jednoho mladého doktoranda zde dostávají na frak od studentů a především od kolegy, realistického cynika, myslícího jen na svůj prospěch.. Politika: "(...)říct musíte jen to, co se od vás slyšet chce...", spory, vnitřní souboje a problémy, všechna řešení jsou asi obecně platná v osobním životě a překračují tak svým vyzněním akademickou ulitu jedné instituce. (07.03.2009)

Pořád přemýšlím, jakým způsobem na mě Zanussiho filmy působí, a jaké hodnocení vlastně dávat(obvykle váhám mezi 4 a 5 hvězdami). Jde o to, že se Zanussiho filmy nějakou dobu připravují. Čímž chci říci, že je film dlouho klidný, až zdánlivě kinematograficky nezajímavý. Dlouho jsem se nemohl přemluvit k tomu, že je to celé záměr. Teď už tomu věřím. Iluminace byla zřetelnější, u Ochranného zbarvení se čeká ještě o něco déle. K.Zanussi pak přesně ví, kdy realitu začít vytvářet, kdy diváka nechá vylézt na kopec, a pak ho z něj bez přípravy spustí. Není to ale jen uvědomění si toho, jací vlastně jsme, myslím, že Zanussi jde ještě dál. (18.03.2013)

Rozpor mezi spravedlností a podlézaním, mezi morálkou a svévolí a to vše v čase komunismu. Je až ohromující, že se něco takového mohlo v roce 1977 natočit. (09.07.2014)

Můj trochu rozpačitý dojem z příběhu, do kterého jsem se dostával poněkud ztuha hlavně kvůli mě ne vždy úplně srozumitelným dialogům, hodně vylepšil vynikající závěr, kdy triumfuje cynický pragmatik Jakub a strhává k sobě na jednu loď mladého idealistu Jaroslava. Znovu stoupl můj obdiv (a závist) k polské kinematografii. (30.08.2009)

Máte rádi Dostojevského? (05.09.2011)