Koleje osudu

Občas se k tomu hrnci, i když se v něm vaří samé kvalitní produkty, musí přistupovat s větším zápalem a péčí. Aranžování na talíř je pak taky hodně důležité, stejně jako správný servis na stůl. Jsou cíle a jsou ambice, jenže každý nemá na to jich dosáhnout. Colin Firth bojuje s válečným traumatem, Nicole Kidman ho miluje a my vlastně ani nevíme proč. Protože nemáme moc možností uvěřit, proč se do něj zamilovala. Její vyvolený navíc roky po válce, kdy se podílel coby zajatec na stavbě železnice kolem slavné řeky Kwai, nedokázal zapomenout na mučení v zajateckém táboře, teď to vše nějak vyvřelo, navíc se dozvěděl, že chlapík s tváří výborného Hiroyuki Sanady, jenž se na jeho strádání podílel nejvíc, stále žije. Lze dlouhodobě žít s velkou nenávistí v srdci? Tvůrci se až moc spoléhali na to, že téma je silné samo o sobě, jenže námět, který má být dojemný, se proměnil v chladný film. Pokusy o emocionálně vyhrocené scény příliš nefungují, k hrdinům se obtížně dostáváme a snad jen právě závěrečné „zúčtování“ přichystá nějaká ta dilemata a emoce. Ostatně i hrůzné scény mučení nechávají diváka v klidu. A to je tak trochu špatně. Herecky je tahle látka v rámci možností zajímavá, ale samozřejmě všichni dobře víme, že od tria Firth, Kidman, Skarsgård se dá získat mnohem mnohem víc. (14.08.2014)

Silné téma pojednávající o aspektech války, o kterých se zas tak často nemluví, ale mluvit by se mělo. Pátrání po minulých křivdách bylo napínavé tu více, tu méně, ale podpořili ho vynikající herci. Mě překvapila hlavně nezvykle civilní a neumělá Nicole Kidman. Celkově to tak nějak poklidně plynulo, doplulo to tam, kam jsme všichni očekávali, ale to v podstatě nevadí. I když vykřesat šlo z tak závažného tématu zajisté více. Hlavně emocí bylo pomálu. (26.06.2014)

S kamarádkou, která miluje Colina, jsme na Koleje osudu vyrazily naslepo. Podle názvu v české distribuci a plakátu to vypadalo na romanci. Až po 20 minutách mi došlo, že ten příběh znám... Útlou autobiografii Erica Lomaxe jsem kdysi v 90-tých, když byla v Británii bestsellerem, četla a takový příběh z paměti nevymažete. Je neuvěřitelné, co všechno dokáže lidské tělo a mysl přežít. Jakou daň si ale přežití vybere na duši? Je možné odpustit neodpustitelné? A je vůbec správné se o něco takového snažit? Nezhojí rány a nenapraví chod světa spíš starozákonní spravedlnost... "oko za oko"? Skvělé je obsazení Irvina, Firtha a Sanady. Režisér jako by se ale odtažitým stylem vyprávění snažil všechny otázky a emoce, které silný příběh mučeného a jeho mučitele vyvolává, utlumit. Je dobře, že se nepouštěl do příliš naturalistického zobrazení reality, kterou stránky knihy unesou, ale na plátně by ji vydýchal málokdo. Byla ale škoda vzít tak šmahem dilema kolem pomsty a vypolstrovat ostré hrany. Ústřední scéna střetu Lomaxe a Nagaseho je skvělá, mrazivá. A takový mohl (a měl!) být celý film. PS: Ericovu vztahu s Patti předcházelo ve skutečnosti ještě jedno, dlouhé a nešťastné manželství, v němž jeho traumata bohužel smutně poznamenala i další generaci. (19.10.2019)

Velice zajímavý film o komplikovaném zrodu britsko-japonského přátelství.Mezi klady snímku počítám silné téma a kvalitní obsazení,ke slabinám řadím scénář,který mohl z námětu dostat mnohem více,ale přesto si myslím,že jde o film,který stojí za shlédnutí,navíc oceňuji,že se tvůrci nenechali unést a neudělali z filmu další pokračování Saw.Taky se mi líbilo nenásilné prolínání minulosti a současnosti a také to,že se film zaměřil spíše na psychické následky války,než na válku samotnou,protože když si vzpomenu na 6.batalion... (16.08.2016)

Vlastně jsem se na takový druh filmu vůbec nechtěla dívat (za to může můj neblahý zvyk, nečíst si obsah před projekcí, dřív, než ho vytáhnu z kolonky "chci vidět", z čehož už neodhadnu důvod, z kterého jsem si ho tam vůbec umístila) a rozhodně jsem se nehodlala dozvědět , co se dělo v oné místnosti, ale dozvěděla... Přesto převládají rozporuplné pocity, já nevím, sice si Japonce dost pletu, ale tady jsem si téměř jistá, že tím, kdo Lomaxe mučil, nebyl tlumočník, ani jsem nezaznamenala, že by k úkonům vydával přímé rozkazy, asi jsem naivní (nebo blbá, chcete-li), ale v mých dojmech mě utvrzuje i konec příběhu, protože hajzl zůstane vždycky hajzlem, který svých činů nedokáže litovat, natož se je pokoušet čímkoli vykoupit, japonského poručíka tak vidím jako klasickou oběť války, spolu s miliony dalších, ve všech konfliktech lidstva... Je to nerozhodně - buď měl zkreslené vnímání sám Lomax - díky nelidskému zacházení - nebo já - díky rodičům... i když se, minimálně herci, patrně snažili, mě tedy neoslovili. (12.05.2014)