Paní Bovaryová

Pani Bovaryová, kedysi odsudzovaná, bol to pamflet na morálku. Dnes také Bovaryové sú v popredí, dávané za vzor, nazývané celebritami. Dám ti všetko, hovorí taká Bovaryová, ale myslí tým len šušku, Zadarmo tak však nikdy nie je. Knižná Bovaryová je trocha expresívnejšia než nevýrazná Wasikowska. Slabšia hudba zamedzí emóciám, ale ako zrkadlo jedného charakteru to celkom stačí, hoci film zámerne vypustil časti knihy, asi nebolo už na termoplasty. (28.11.2023)

Shrnul bych to jako jednu z nejhorších adaptací historického románu, co jsem viděl. Hlavně kvůli tomu, že Paní Bovaryová je podle mě už příběhem naprosto nezajímavý titul o znuděné fifleně, která si chtěla hrát na něco, co nebyla, a tak na to dojela. Páni! A teď jak z tohohle udělat dvouhodinový film??? Tohle prostě nejde, ale oni se o to budou snažit. Film je naprosto prázdný a nanicovatý, bez myšlenky (asi tak jako hlavní hrdinka Emma) a ani herecké výkony, které jsou tak jediné, co by tohle mohly nějak utáhnout tu nejsou nějak úžasné... (27.10.2015)

O kúsok záživnejšie, možno preto, lebo kratšie, ako Chabrolova verzia. Herecky, výpravne a výtvarne úchvatné, čiže je veľká škoda, že sa film nedostal na naše plátna a tak je televízny zážitok skôr polovičný. Tmavé farby sem-tam striedajú teplejšie tóny a celkovo film pôsobí ako živelná koláž dobových obrazov. Prekvapuje ma až tak negatívne prijatie kritikou, herci sa skutočne snažia, samozrejme celému tímu dominuje presný Wasikowskej výkon. Ide ale skôr o to, že príbeh je už množstvom filmových adaptácií a všeobecnou znalosťou predlohy pre divákov asi stále menej príťažlivý a s tým neurobí nič ani modernejšie spracovanie so súčasnými hviezdami. No a Rhys Ifans ako skutočne slizký záporák, pretože to na ňom nie je zrejmé od začiatku, to sa nevidí každý deň. 70% (10.07.2018)

Adaptace klasické literatury mají v 90 % tu nevýhodu, že jsou adaptovány jako kusy historie, pohledy do minulosti, v nichž je automaticky nostalgie, respekt a sošnost. A to i v případě, kdy se adaptují díla věnující se palčivým aktuálním problémům, díla skandální, narušující konvence a slušné mravy. Zapomíná se, že tyto knihy nebyly psány jako historické romány, ale jako současná společenská dramata. Paní Bovaryová není základní dílo literárního realizmu náhodou - jde o komplexní příběh, v němž je doslova uvězněna nálož emocí čekající na neřízenou explozi. Jeho přední devizou je nekompromisní protagonistka - taková, k níž nejsou budovány sympatie ani antipatie, její skutky jsou v důsledku především tragické svou banální bezvýchodností, zbytečností a prázdnotou. Emma Bovary není dobrosrdečná dívka v deziluzi, svým manželem pohrdá prakticky od prvního okamžiku a je aktivní strůjkyní svého neštěstí, které mohla v jakémkoliv bodě odvrátit, kdyby byla schopna nadhledu. (A neschopnost tohoto nadhledu, částečně zaviněná sebou, částečně společností je ústředním tématem románu.) Madame Bovary udělala moc špatných věcí na to, aby si zasloužila sympatie - její patologická nenávist byla až komická (když šla na nákup po levé straně chodníku, řekla manželovi, že šla po pravé, aby mu mohla lhát ještě o kousek víc). Zlikvidovala všechny okolo - ale především samu sebe, v důsledku čehož se nedá ani jasně odsoudit. Neříkám, že literární adaptace musí být za každou cenu věrná. Problém je, když odchylky, zkratky a zploštění nejsou výsledkem vlastního tvůrčího záměru, ale prostě nepochopením díla. A to jsem se zatím věnoval jen čistě "tématům" a ne mnohem objektivnějším věcem, jako že jsou sice zachovávány dějové prvky, ale jsou zcela přetrhány jejich vztahy k psychologii a motivacím postav (běžná chyba adaptací). Tady je prostě holka jen politování hodná a smutná a zároveň nesmyslně inteligentní - zásadně jí chybí naivita, která přitom vše, co se v příběhu děje, drží pohromadě. (Na konci románu není překvapený čtenář, ale právě hrdinka, protože jako jediná vůbec netušila, do čeho se řítí.) Chybí jakékoliv nuance vnitřního rozpoložení i funkčnosti prostředí, prostě se jen odškrtávají nutné položky. Když se chce v knize Bovary projet na koni, musí si nejdřív sehnat dámské sedlo - ve filmu prostě naskočí obkročmo na koně a jede. Limity jejích možností, které jsou pro děj tak zásadní, jsou přítomny jen na té nejvágnější rovině. A na konci se Mia poslušně sesune k zemi uprostřed louky a dostane se jí milosrdné zatmívačky - místo několik stran dlouhého detailního popisu nelidských křečí, bolesti, halucinací a zvracení krve za přítomnosti pětileté dcery (která ve filmu neexistuje) a víceméně kohokoliv z vesnice, kdo byl zvědavý se na konec té výstřední ženštiny přijít podívat jako na cirkusové představení. Je to jen vyžvýkaný vkusný a kvalitně natočený film - a to jako zpracování jedné z nejzásadnějších a k tomu tak nelidsky dobře napsaných knih nestačí. (21.02.2019)