Dvojník

Schizofrenická vývrtka, ktorá je síce zrozumiteľná, ale vďaka preštylizovanému surealizmu odmeraná, nejde sa na ňu napojiť a užiť si ju. Zaujímavá forma s pochmúrnym noirovským prostredím, kvalitní herci, ale nulový obsah. Dajte prednosť Lost Highway, ktorý je menej zrozumiteľný, ale pohltí vás a nepustí. (11.04.2014)

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic. (16.04.2014)

„Simon, give Rudolph his arm back!“ V umění docela často zpracovávaný motiv doppelgängera zasazen do bezčasí a kulis připomínající rozpustilé kousky létajícího cirkusáka Gilliama, k tomu něco z Kaurismäkiho a Procesu od Orsona Wellese a vznikne avantgardní cosi o tom, že život lze žít mnoha (leckdy hodně odlišnými) způsoby. Nesmělý obdiv k Mii sice vyvažoval nepřekonatelný odpor k projevu Eisenberga, ale zatímco u podobně laděného Mechanika, Villeneuveova Nepřítele či Lost Highway jsem měl pocit, že mě vcucnul vysavač a já se z něj dostanu, až on bude chtít, tak Ayoadeho lehce černohumorný lux příliš nefungoval. Apropo, neexistovat pro své okolí zase není tak špatné. Až se jednou ztratíte, nikdo vás nebude hledat.. (26.10.2016)

*SPOILER* Silně atmosférická hra stínů aneb jak nevídaně plachej Eisenberg potkal svý zuckerbergovský alterego a za jeho vydatný pomoci se ještě víc zapletl do sociální sítě, v rámci níž alespoň kdysi (jakž takž) existovával. Richard sám sebe průběžně spoiluje a dělá to nesmírně šikovně (Put him down as a "maybe"). Camea Morrise a O'Dowda potěšily. (02.06.2014)

Atmosférou a prostředím mi film lehce připomněl Mechanika, šedý filtr přes kameru, chladná a svým způsobem děsivá atmosféra...tam ale veškerá podobnost končí. Filmy nechci nijak srovnávat protože nejen že mají rozdílné příběhy a motivy ( i když i tam by se jistá podobnost dala najít, kdyby se člověk snažil nad vším filozofovat), ale taky celkově jsou alespoň podle mě někde úplně jinde. Dvojníkovi se rozhodně nedá odepřít, že nechá diváka v napětí- co se bude dít dál a ono se pořád něco děje, to ne že ne, ale i tak mi nepřišlo, že by se snímek nějak posouval. Nechápejte mě špatně, netvrdím, že je děj zanedbatelný, ani ho nikterak jinak nezpochybňuji, jen to celé působilo velmi monotónně. Možná to bylo kvůli té atmosféře, mlze, hry se světlem a tmou které už jsem měla ke konci celkem dost. Ale možné je, že to byl částečně i záměr protože jakkoli byla atmosféra nepříjemná, tak se jí nedá odepřít jistá dokonalost. Herci byli dobří- myslím, že se jim až s obdivem podařilo vše vystihnout doslova v tichosti. Ano a kamera byla taktéž povedená, jen těch efektů mohlo být o něco méně- vše by bylo trochu uvolněnější a méně křečovité. (18.08.2014)