Zrcadlo

"Ucítil jsem, že přišla chvíle, kdy vytvořím nejvýznamnější dílo svého života. Garantem je mé přesvědčení - které mě samozřejmě může mást a může se ukázat jako běžné znamení konce v dialektickém smyslu tohoto výrazu. Také v tom hraje roli materiál, kterého chci použít, protože jakkoli je nekonečně hluboký, je zároveň prostý, obvyklý, všední. Řekl bych dokonce, že ten materiál je ideální: já ho cítím, já ho znám, já ho vidím. Jediný problém je v tom, jestli uspěju. Podaří se mi vdechnout duši dokonale sestavenému tělu?" Tarkovskeho vzpomínky odrazem v zrcadle. Lze se života zmocnit jinak? (05.04.2014)

Nejvíce lyrický Tarkovského film.... 8,6 levitujících madrací z 10 (16.03.2020)

Pohliadni do zrkadla a uvidíš sám seba..._____Zerkalo je možno najosobnejšie a najnediváckejšie Tarkovského dielo. Sledovať ho je ako prechádzať galériou nádherných obrazov, ktorých ďalšie podoby možno nájsť u Bélly Tarra, Larsa von Triera, Terrenca Malicka, Andreja Zvjaginceva či Alexandra Sokurova. Intímna spoveď smerujúca k základu, prekrásnemu svojou tajuplnosťou a mýtickosťou. Lebo krása umenia spočíva v jeho nezachytiteľnosti a neopísateľnosti._____Radšej než sa pokúšať napísať vecný komentár, zacitujem z básní otca Andreja Tarkovského, Arsenija Alexandroviča, jedného z veľkých sovietskych poetov: U pohorelce v stepi na komíně spí orel. Býval tady krb. V obrazech dětství všecko bylo jiné: Caesarův triumf, pod ním celý Řím. Jen orel svěšený, ni dům, ni dým. Utiš, se srdce, i to ještě strp. ///// Do okna zvenku noc se tváří, v kouzelných brýlích temná líc. Čte v tlustém babylónském snáři jako žrec táhle zpívajíc. Bez zábradlíčka její schody jdou vzhůru, kolem nich je poušť, kde stíny vynášejí soudy za tvoji jinojazyčnost. Kde však jsou míry, pojmy, smysly? Kdo trestá? Jaké poklesky? My z jedné jeskyně jsme vyšli, kde klínopis byl pro všecky. Vše od potopy k Euklidovi nám bylo dáno dohlédnout. Vzals - vydej! Viděls, popiš slovy! V synech tě vyzývá tvůj rod. I tobě jednou svitne v nouzi přístřešek někde při kraji, dokud se býci jako bozi o boky třou a dál se plouží a žvanec doby žvýkají. ///// Už odešla. A na rozloučenou mi padaly žluté listy střesené. A doma zbyly mi jen holé stromy vyšelestěné siré jeseně. Léto jak jehla upuštěná na zem ze zdřevěnělé ruky tichosti s cinknutím propadlo se pod obrazem do myší díry za omítkou zdi. Když účtovat, pak tedy nemám ani právo na tenhle požár pod víčkem, snad ještě zazní písek rozcinkaný pod opatrným jejím kramflíčkem. Vně mého bytí, obydlí, tam v pláči a víru zneklidněné aleje, v žlutém i v modrém, v rudém - nač jí má báseň je? Nač jí má báseň je?_____Зеркало... (01.09.2015)

K filmu musíte přistupovat s tím, že jste na něj naladěni a víte, co máte očekávat...Platí to u všech Tarkovského filmech, ale tady zvlášť. (4x) (15.11.2006)

Škoda, že se nemůžu zbavit pocitu, že Tarkovský zradil svou vlastní koncepci režie... (29.12.2010)

Nerozumím. Tak jako před deseti lety. Jen s tím rozdílem, že tehdy jsem naštvaně nerozuměl dvouhvězdičkovému filmu, který jsem už nikdy nechtěl vidět znovu, zatímco dnes se zatajeným dechem nerozumím pětihvězdičkovému, na nějž bych se znovu podíval třeba hned. A potom zase. (15.05.2012)

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat. (17.09.2016)

Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v obrazárně, kde se koukám na velice přitažlivé výjevy, které se mi něco snaží říct, ale já jim plně nerozumím, protože byť se usilovně snažím, tak ony ode mne chtějí více, než je moje mysl schopna vstřebat. Ale kochám se, sakramentsky se kochám. (29.03.2007)

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

Tarkovskij spomína....ale úplne iným spôsobom, ako napríklad Fellini v Amarcorde, takže na trafikantky s obrovskými kozami a nadržaných puberťákov zabudnite. Zrkadlo je monoho komplikovanejšie vystavané a spomienky na detstvo sú skôr iba odrazovým mostíkom k ďalekosiahlejším filozofickým úvahám a historickým kolážam. Osobná rovina je rozprávaná podľa mňa zbytočne komplikovane, divák sa v nej stráca, má ale pocit, že to bolo režisérovym zámerom. Plne porozumieť jeho filmovej reči budú schopní asi iba jeho skutoční znalci a rozhodne nie je filmom, ktorým by ste mali začínať štúdium jeho tvorby. Mám pocit, že látku by poňal jednoduchšie (a to omnoho) aj Bergman. Napríklad až po filme som sa dozvedel, že básne, prezentované vo filme, napísal Tarkovského otec a toto sú detaily, ktoré spoločne so znalosťou niektorých jeho štandartných tém, vám poskytnú prístup k duši tohoto filmu. Je to film, po ktorého zhliadnutí by som si vypočul rád zrozumiteľný výklad odborníka niekoľkých scén vrátane celku, vyjadril svoj vlastný názor na film, podiskutoval o ňom, aby som dokázal mať po ňom v sebe skutočný pocit skutočného filmového zážitku. Takého, aký som mal napríklad po Solarise, keď sa mi jednotlivé myšlienky a scény filmu začali pomaly rozkladať v hlave a ktorý cítim aj u toho Bergmana. Tarkovskij je asi ešte silnejšie kafe:). Takže pre začiatok: je to o detstve, je to o histórii národa, je to o ženách, je to o živloch, je to o domove a koreňoch, je to o vzťahoch, je to o duši, je to o túžbe byť šťastný...je to o všetkom. Tak sa mi to postupne v hlave rozkladá, ale myslím, že Tarkovského metafory nevyplývajú prirodzene z deja, pretože film klasický dej nemá, režisér ich tam len tak ukladá. Preto s filmom nie som úplne ztotožnený. (18.03.2013)

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)

Říkám si, že "Zrcadlo" nepotřebuje zbytečně složité ani obsáhlé komentáře. Je to prostě s láskou natočený, v zásadě velmi jednoduchý film. Jednoduše o lásce. (01.01.2012)

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými. (28.10.2010)

Mnozí to označují za vrchol Tarkovského tvorby, já dávám přednost jiným mistrovým titulům. Tady mě sice také uchvátila hypnotická krása obrazů, ale jinak mi to nedává žádný smysl. Občas jsem vyloženě tajil dech (doslova, to není žádná metafora), ale za chvíli autor přepnul jinam a já se musel začít chytat znova. Nehledě na poezii režisérova otce, která šla úplně mimo mne. (21.02.2007)

Tarkovskij by ukázal svoju genialitu aj keby mu dali natočiť Prci prci prcičky... Tento film nemusíte ani pochopiť, ani hľadať spojitosť so skutočnosťou; stačí si ho užívať... Krásne vizuálne a "zvukové" dielo s vynikajúcimi hercami... (08.01.2007)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)

Osobná výpoveď a pár pekných poetických obrazov, na ktoré sa fakt dobre pozeralo. Uprednostňujem však niečo epickejšie a menej psychodelické. Dobrá réžia a vizuálna stránka uchváti, to áno. Nelineárne rozprávanie však môže unavovať. (28.07.2022)

Obrazy krásný, ale na film se nějak zapomnělo. Opravdu jen pro hardcore art fandy. (29.04.2023)

Toto je brutálny kopanec do r*** a totálne zahrávanie sa s divákom!!!!! Ak sa budete snažiť presne pochopiť význam deja, význam každého symbolu a obrazu,radím vám-zabudnite na to, lebo budete otrávený. Zrkadlo je v podstate spomienkou človeka (Zrkadlo má silný autobiografický nádych) na detstvo a útržky zo života, ktoré sa nelineárne spájajú do jednej lyricko- surrealistickej mozaiky.Je zrejmá aj latentná kritika vtedajšieho režimu a neslobody slova. Absolutórium si zaslúžia snové pasáže a abstraktné výjavy, práca s kamerou, pričom najmä práca s čiernobielou kompozíciou je úchvatná. Nesmierne silný estetický zážitok podfarbuje orchestrálna , miestami až hymnická hudba, ktorá vyvoláva zimomriavky. Pri pozeraní Zrkadla som prešiel širokou paletou pocitov (myslím že tento film je najmä a predovšetkým o pocitoch), od radosti až po depresívno-melancholické stavy. Tarkovsky využíva farby, jas, zrnité a nekvalitné zábery, aby sa všetko vrátilo späť...Písať o tomto filme (vlastne o všetkých dielach A.T.) je zbytočné, treba vidieť a prežiť si to, každý si vytvorí vlastný názor. Tarkovský bol mimoriadny Umelec a ja len krútim hlavou nad jeho genialitou!!!!! (17.11.2006)