Spálené stodoly

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)

Francouzské kriminálky se odlišují od těch ostatních tím, že vyšetřování a pátrání po zločincích není (alespoň většinou) alfou omegou filmového vyprávění, jde spíše o dramata lidí, do jejichž životů zasáhl zločin. Jednou z nejryzejších a zároveň nejpovedenějších ukázek tohoto subžánru jsou právě "Spálené stodoly". Krimi se postupem času mění v rodinné drama a na povrch vylézají fakta, která měla být zamlčena. Promrzlá atmosféra horského městečka, ledově klidný Alain Delon se svým přesvědčivým hereckým minimalismem (s Cupákovým hlasem mi z něho málem naskakovala husina), výtečná Simon Signoret a silně atmosférický hudební doprovod Jeana-Michela Jarra vás přikovají na hodinu a půl do křesla. 100%. (23.11.2009)

Áno, je to kvalitná psychologická dráma so skvele napísanými postavami a je nepochybne hereckým koncertom Simone Signoret, ktorá tak trochu zatieňuje zámerne utlmeného Delona. Lenže ja mu nejak toho sudcu neverím, on je predsa srdcom aj dušou policajt s trochu rebelskými praktikami. V Spálených stodolách je skutočne za suchára, ktorý sa prispôsobuje dospelému vážnemu štýlu rozprávania. Najmä netreba očakávať krimi a napínavé vyšetrovanie, ústredný zločin je tu katalyzátorom k vypusteniu potlačených emócií vnútri každej postavy a my tak sledujeme niečo v zmysle "konečne sme si povedali, čo sme potrebovali". Záverečná pointa je kvázi prekvapivá, ale vzhľadom na predchádzajúci dej nepodstatná. Čo bol ale zase zámer a správny. Objektívne viac za štyri, ale filmy sú hlavne o subjektivite ich vnímania. Nie všetko inteligentné vás musí osloviť. (07.05.2014)

Ano, viem velmi dobre, kto je Alain Delon. Ale uz absolutne netusim, kto je reziser Jean Chapot. A po tomto filme to ani vediet nechcem. Vo filme je kopa nudy, zaspaval som pri pozerani tohoto, dlhe, rozvlacne ..... proste klasicka francuzska detektivka, akych sa tocilo v 60. a 70. rokoch do aleluja. 50 % (06.05.2014)

Nemůžu si nad francouzskými filmy naříkat. Sedmdesátá léta jako kdyby byla vysloveným tahákem na pět hvězd. Spálené stodoly mě totiž držely v napětí od začátku do konce. Úžasná, chvílemi až mysteriozní muzika, kterou připravil Jean Michel Jarre jako kdyby přesně sedla do té zasněžené vesnice k té prazvláštní rodince, o které tento film vypráví. Zajímavé, a podle mě i trošku neobvyklé, u tohoto filmu je ale to, že žádná z postav mi vysloveně nesedla. Alain Delon je tam, jakožto vyšetřovatel, víceméně v pozadí. Všechno ostatní ovládá naprosto dokonalá až hrůzostrašně vzhlížející Simone Signoret, která ovládá všechny kolem sebe malíčkem u jedné ruky. Svojí suchostí tento film až mrazí. Každopádně zimní atmosféra a klasické pohledy do očí mě donutili k tomu, abych po shlédnutí opět filmově chrochtal blahem. Psychicky jsem na tom ale byl o něco hůře. (21.09.2014)