Spálené stodoly

Za každou vraždou je motiv, stejně jako za každou rodinou jsou tajnosti. Duel Delon versus Signoret je působivý koncert v jinak velmi chladném filmu. Muž zákona a matka, která jde v obětování za vlastní rodinu až na samotný okraj... Samozřejmě chápu, že to prostředí, hudba i realistický minimalismus herců má svůj smysl, ale mě nedokázal dostatečně oslovit. (druhé shlédnutí to musí potvrdit). Za zmínku také rozhodně stojí soundtrack Jean Michel Jarreho (syna slavného otce, Maurice Jarreho), který je jeho druhým albem v jinak velmi bohaté kariéře. (13.01.2011)

Tento film jsem si musel pustit třikrát v hodně velkém časovém rozpětí, abych ho byl schopen dokoukat, ohodnotit. A hlavně příjít mu na chuť. Nevím, proč se mi to tehdy nelíbilo. Ten film má své velké kouzlo. Určitě na něho hned zítra nezapomenu. Kdo je vrahem mě postupně upřímně přestalo zajímat. Anebo jsem na to ani nějak nemyslel. Byl jsem jenom přesvědčen, že nikdo z Rosiny rodinny a ze Spálených stodol vůbec to nebyl. Hlavním bodem, je zde hlavně scénář s výborně napsanými charaktery a psychologií hlavních postav. A Chapot (který nebyl jinak moc známy) nenapsal jenom zajímavý scénář. Hlavně projevil velký cit v obsazení Signoret, protože tahle herečka je naprosto nedoceněný poklad. Za ni prostě hraje už jenom ta její pozoruhodná vizáž, ze které jde už samo o sobě hrozný respekt. Dík jí patří, i za to že navrhla do role soudce Delona. V takovéto poloze ho moc neznáme (navíc s dabingem Cupáka, kdo to kdy viděl.) Ale jeho soudde je naprosto úžasné zahraný. Delon mě opět posadil na zadek. Škoda, že neměl se Signoret více delších samostatných scének. Jejich doplňovaní (a to nejenom herecké, ale i ve filmové mezi postavami) bylo přímo geniální. Nebo spíše souznění. Ale předvedli se i další herci. Bouise anebo vždy dobrý Crachet. Závěrečná scéna ve mě skoro donutila dát plnou palbu. Ale na tu asi ještě není. Nicméně, jak Delon odešel a do toho se rozehrála hudba, měl jsem na krajíčku. A přitom to nebylo nic smutného. Nebo bylo? Každopádně to byl nádherný konec. Občas se našli, i horší místa. Ale těch moc nebylo. Jinak ještě musím vyzdvihnout dabing. Cupák je naprosto přesný, co se týče Delonova originálního projevu. Do této netypické postavy sedl jak zadek na židli. (11.06.2017)

Francúzke krimi s tradične dobrým Delon. Je tu však ešte S. Signoret ako hlava rodiny vidieckeho sídla a tá bola dokonca zaujímavejšia ako Delon. V jej očiach je niečo silné a zvláštne a jedna z postáv vo filme to výstižne pomenovala, že vyzerá ako postava z románu. Zaujímavé prostredie francúzkeho vidieka trochu oživuje dej , ale nebyť S. Signoret , ktorá ma dotlačila k štvrtej hviezde, tak to vidím na priemer. 70%. (23.11.2014)

Musím se přiznat, že jsem od samého začátku podezřívala Jeana Bouise, ten jeho knír musel být snad schopen i brutální vraždy. Tohle je jeden z filmů, kdy se nedá říci, kdo má vlastně hlavní roli, ale já v tom mám jasno, že to byla Signoretová. Byla to jedna z mála francouzských hereček, která byla ochotna jít kvůli roli i do tepláků a přitom to neměla zapotřebí. Zahrála by dámu i v těch teplácích a uklízečku ve velké večerní. A k jejímu umu se přidal jako sekundant Alain Delon tentokrát výjimečně mluvící hebkým hlasem Eduarda Cupáka. Chudák Crauchet se nevymanil z žánrového stereotypu a opět hrál svého uťápnutého manžela. (06.05.2014)

Mám rád atmosféru v starších francúzskych filmoch. Je dobré, ak v príbehu, ktorý je psychologickým súbojom dvoch silných osobností, dostali príležitosť osobnosti herecké. Dokonca som po veľmi dlhej dobe videl Renata Salvatoriho. S filmom Spálené stodoly mám vlastne iba jeden problém, a to ten, že som výrazne zmeškal jeho začiatok, takže jeho hodnotenie je iba predbežné. Celý film som videl až po šiestich rokoch a netypicky som mu pridal hviezdičku. Je to naozaj herecký koncert, pričom Simone Signoret som vnímal ako matriarchálneho Jeana Gabina a Alain Delon mi zasa svojou zarputilosťou pripomenul poručíka Columba. Ostatné postavy a postavičky boli iba naznačené, ale z nich ma zaujala postava predsedu súdu. A nemôžem zabudnúť na výbornú hudbu, i keď nie som obdivovateľom Jeana Michela Jarrého. (26.10.2010)