Líbánky

Ne, ne a ještě jednou ne. Šroubované dialogy, nejhorší věty dali do úst tomu nezvanému hostu, který řádně zdramatizuje svatební oslavu.. Takové věty se dobře čtou, nebo přinejhorším by je mohl říkat vypravěč, ale aby je ze sebe vypouštěl herec, k tomu nemělo dojít.. Jinak příběh by se i dal, ale za toto opravdu nemohu dát ani průměr. Dvě hvězdičky za Aňu. (06.03.2014)

Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013) (01.10.2013)

,,Byli jsme tenktát puberťáci, bylo mi sedmnáct, teď je mi třicet - jsem někdo jinej''. Líbánky jsou o dávných vinách, pro někoho bezvýznamných, pro někoho s fatálním dopadem. Film začíná svěže. Divák vlastně po svatebním obřadu v kostele odjíždí s dlouhou kolonou aut na rodinnou usedlost slavit svatbu. Děti dovádějí v zahradách, někteří hosté se koupou v rybníce, tchán upozorňuje zeťáka, že jestli mu ublíží jeho holčičce - ať si ho nepřeje... Ženské klábosí, všichni popíjí ten svůj sekt a krásná kamera zabírá nádhernou letní atmosféru oslavy. Jen ta podivná vychrtlá postava v tmavém obleku jaksi nezapadá, čehož si všimnou i svatebčané a novomanželé. Ačkoliv nikdo dotyčného nepozval, on tvrdí, že se dobře zná s ženichem a má pro novomanžele zajímavý svatební dar... Odejde z oslavy hned, jen co si jej nevěsta prohlédne... Hřebejk nám zase naservíroval pořádné drama ve stylo severských filmů. Tohle je taková výrazně drsnější variace ve stylu Bierova filmu Po svatbě. Já si to užil. 4 kinofilmy. * * * * (18.03.2014)

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl. (17.02.2014)

Jana Hřebejka mám ako režiséra rád. Na rozdiel od tunajšej (myslím čsfďáckej) komentátorskej a intelektuálskej verchušky. Tá si rada kopne do jeho filmov, lebo "Hřebejk". Jednoducho, komerčný úspech sa v tuzemských lučinách a skalinách neodpúšťa, nech už bol dosiahnutý pred dvadsiatimi rokmi (Pelíšky) alebo pred šestnástimi (Pupendo, Horem pádem). Jednoducho, vadí, ak sa nájde jeden dobrý režisér stredného prúdu. Ktorý občas skúsi experiment, a občas mu niečo aj nevyjde. Ako napríklad tu. Preto si na režisérovom diele tentoraz trochu zgustnem aj ja. Zo zamýšľanej autenticity ostala umelá pachuť neprirodzenej reči. Zo šokujúceho vyústenia korektná moralita. Takto nie. Toto by ani nedostalo certifikát kina Dogma (Sľub čistoty). Kedysi sa udeľoval v Dánsku filmom, spĺňajúcim zopár základných pravidiel. Líbánky porušujú minimálne štyri z nich (ak nie všetky): Časový a geografický posun je zakázaný. Kamera musí byť držaná v ruke. Nesmie byť používaná hudba, pokiaľ nehrá v nakrúcanej scéne. Režisér nesmie byť uvedený v titulkoch. Je pravda, že film nebol nakrúcaný ako Dogma film, ale čímsi sa mu snažil priblížiť (ako tu viacerí uvádzajú). Ani tento ušľachtilý cieľ nevyšiel. (26.06.2020)