Reklama

Reklama

Strach brankáře při penaltě

  • Západní Německo Die Angst des Tormanns beim Elfmeter (více)

Obsahy(1)

Elegický příběh bezcílného putování, zbytečné vraždy, po níž nenásleduje ani přiznání, ani útěk. Druhý celovečerní film šestadvacetiletého Wima Wenderse, jeden z několika, jejichž spoluautorem byl o tři roky starší Peter Handke, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu (2019). (NFA)

Recenze (8)

honajz2 

všechny recenze uživatele

Nebylo to špatné, určitě se to povedlo Wendersovi líp, než jeho debut. Jo, je to opět utahané, hodina čtyřicet je moc, ale zajímavé a poutavé chvíle to má, taky kameru to má povedenou, hudbu též a chvílemi to má takovou zvláštní bezcílnou atmosféru, ačkoli se z toho dalo vyždímat mnohem, mnohem víc. I tak to ale vůbec není špatný film a celkem se mi i líbil, akorát pracovat by se na něm fakt ještě dalo. 3* ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Wenders zde ještě nedokázal uchopit bezcílnost "existenciální" situace jako ve svých pozdějších filmech ze 70. let, ačkoliv přesně o to se (tedy nejspíše) zde pokusil. Hlavní hrdina - fotbalový brankář (a nenechte se zmást zde či na IMDB uvedeným žánrem, "sportovní" tento film rozhodně není) se sice na první pohled angažuje v kriminální zápletce a posléze film vykazuje jisté známky detektivního žánru, to vše je ale pouhou úmyslnou hrou s divákem - vystavěné "napětí" nachází svůj ventil v překvapivém zakončení, které zpětně prostoupí a vysvětlí celý film: V absolutním nevysvětlení motivací hrdinova jednání a byť pouhém naznačení jeho dalších osudů sledujeme metaforu pro radikální neukotvenost člověka ve světě, nekonečné pole možností, které se před ním otevírají a které nikdy nemůže pochopit a zvolit si takříkajíc na jistotu (pravé to dilema brankáře při penaltě), a hlavně v kontextu celého chování hlavní postavy i nepochopitelnost a nepřekročitelnou cizost lidského jednání vzhledem k Druhé osobě, zde divákovi. ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Hodně zvláštní depresivní dojem... Může si Wim Wenders porušovat všechna možná existující klišé nakolik jen chce, stejně to narušování konvencí nedokážu v tomto případě nějak zvlášť oceňovat, pokud jde o samoúčelně bezcílnou záležitost. Strach brankáře při penaltě naštěstí zcela nepostrádá tu typickou podmanivou atmosféru pozdějších Wendersových filmů, nechybí ani režisérův oblíbený road-movie prvek rozsáhlého putování napříč krajinou, což se mi líbilo, stejně jako vybrané scény s krátkým setkáním s náhodně potkaným člověkem (např. policajt v dešti, futbalový manažer v závěru). Nesympatický hlavní nehrdina mi sice byl se svým osudem totálně ukradený, přesto samotný film mi dlouho dobu připadal napínavý a byl jsem zvědav, jak se děj vyvine. Nicméně s přibývajícími minuty jsem začal chápat, že se nijak výrazně nevyvine, žádným způsobem se nestrhne, že Bloch zcela bezcílně bloudí, stejně jako bezcílně o něco dříve bez hlubší motivace zavraždil (a zřejmě ho to ani nepálí na svědomí), až mi sledovat jeho nekonečné bezcílné bloudění a mnohdy i těžko pochopitelné konání začalo způsobovat mrákoty. Na můj vkus trpí tento film s ohledem na jeho „poselství“ až neúměrně dlouhou stopáží. Moje první zklamání od Wenderse a velmi slabé 3 hvězdičky: [50%] ()

movie 

všechny recenze uživatele

Tenhle Wendersův debut je pro mě velkým objevem. Atmosféra, která se umí zakousnout, velice dobře podržené střední tempo, skvělý instrumentální soundtrack Jürgena Kniepera (a taky spoustu rock'n'roll klasik, díky jejichž autorským právům nešlo hodně dlouhou dobu snímek promítat a koloval jen na okopírovaných VHS. V roce 2014 se pak dočkal kompletního remasteru) a stoický Arthur Brass. K tomu prostředí Vídně v obdbobí 70. let a jemná romantizace pomalého venkovského života, do kterého brankář Bloch uteče před spravedlností. S ohledem na zdejší oblibu Wenderse se dívím, že tohle nebylo po svém remasteru uvedeno do zdejších artových kin - za mě je to must watch! ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Všetci to dobre vieme a nikto to ešte nahlas nepovedal: život je ako futbal. Wenders má za to môj obdiv. Každý nejako začínal, flegmatický Wim tiež a v Brankárovi vôbec nie je cítiť začiatočnícka neobratnosť. Možno tu trochu kopíruje Fassbindera: pochybné bary, bezvýchodiskovosť, čierny humor. Wendersovi sa podarilo ukázať genius loci viedenských štvrtí, či skôr zákutí, ktoré sa nevyskytujú na pohladniciach. Ak aj hej, ako Práter, vábne tu rozhodne nepôsobí. ()

Galerie (12)

Reklama

Reklama