Hrátky s peklem

Zpočátku velká rychle sprintující bžunda, kde skupinka nadšených filmařů-školáků filmuje pouliční násilí z bezprostřední blízkosti a řádně si to užívá - do toho vstupuje dějová linie s galony krve. Režisér-scenárista chrlí nápad za nápadem a zdá se, že dvouhodinová délka na konci vyplivne diváka z kinosálu celého upoceného. Zkrátka něco, co byl před deseti lety schopen natočit šestkrát za rok Takashi Miike. Bohužel, asi po půl hodině se začíná objevovat dějová vata, navíc ubíhající slimáčím tempem a ke konci se to už jen zhoršuje. Finální film masakr je sice krvavý dostatečně, ale už tomu chybí ta lehkost, s jakou v úvodu projížděla japonské ulice filmařská esa Fuck bombers. Na půlnoční film pořádně zábavné, ač ve druhé půlce už znatelně dlouhé a prošpikované scénami, které jen zdržují od zábavné podívané. I tak ale jeden palec a čtyři hvězdice nahoru. (01.10.2014)

Naprostá ujetina. Na jednu stranu mě to bavilo, na druhou jsem zírala a nevěděla, co si o tom myslet. Asi nejsem takový fanda naprosto nesmyslných snímků zaměřujících se jen na umění natočit film. 1.) Novodobá vodní skluzavka ve formě krvavých lázní - to se na vysokoškolských kolejích asi nezavede. 2.) Úplný konec, kdy běžel jak debil ulicí, přestože měl v sobě nejmíň 4 střelné rány.. jasně a pak záběr konce filmu natáčejícícho film, který natáčel film - bomba hříčka. 3.) Fuck bombers - tomu se říká oddanost filmu, když této skupince nevadí zabíjet a být zabiti jen proto, aby natočili film jejich života. 4.) Jak ta borka sťala všechny hlavy v kruhu - vůůůbec mi to nepřipomnělo Wanted a scénku s kulkou. 5.) Největší záchvat smíchu jsem dostala při tom, jak si představoval, že to natočí --- vešli tam, postavili stojan, kameru na to, ti zírali a pak spadly všechny papírové stěny a všude se bojovalo. 6.) Čímž jsem přistoupila k bodu šest, aka že vlastně na filmu bylo naprosto skvělé, že jsem nevěděla, co je skutečnost, co vize, co sen, představa, jejich minulost či tužba... 7.) Když si dáte moc heroinu, pak místo krve stříkající z těl vidíte barevnou duhu nad hlavou osoby, jež je sesekávala - asi žrali moc M&M nebo co, aby vytvořili krvavou duhu. V závěru tento počin tedy oceňuji, ale přesto musím brát na zřetel, že ta písnička mě neskutečně srala, nehledě na to, že člověk nechápal už od startu, jelikož začátek filmu vám naskočí japonská reklama na zubní pastu.. prostě na mě až moc šílené a nelogicky ztřeštěné. (11.07.2014)

Na možnost zhlédnout tento snímek jsem netrpělivě čekal. Dost šeredným způsobem se to na mně projevilo: dva měsíce jsem nespal, za den jsem nesnědl víc než několik kuliček hrášku, celé dny jsem proseděl na záchodové míse, polykal jsem v jednom kuse prášky na uklidnění a zhubnul jsem během té doby o 20 kg. Tak vážně, takový fanoušek Shiona Sona opravdu nejsem. Nemůžu nicméně neocenit jeho přínos kinematografii. I tenhle snímeček zdobí celá řada skvělých nápadů - viz např. reklama na zubní pastu, polibek na rozloučenou apod. Závěrečnou část pak zdobí bizarní filmová bitka. Nicméně snímek nesplnil úplně moje představy, celé to totiž na mě působilo trochu neuceleným dojmem a některé místa jsou dosti hluchá. Všem dalším netrpělivým fanouškům Sona tedy vzkazuji, že můžou vysadit prášky na srdce. Zas až taková bomba to fakt není. 85% (28.03.2014)

… aneb nesnesitelná lehkost filmování____ Jigoku de naze warui je podle mě dost vážná teze o životě: i když na povrchu to vyzní hlavně jako komentář fimového/zábavního průmyslu, v postatě to říká něco o postavení jednince ve společnosti (moderní, postindustriální samozřejmě). Typické "hollywoodské" schéma o tom, jak looser ke štěstí přišel subvertuje a ukazuje příběh, kde si ten vysněný fame někdo získá jenom přes hromady mrtvol - je jedno, že jeho srdíčko je na správném místě, že kvůli své vášni obětoval všechno, jediná cesta k naplnění o snu vede k totálnímu gore masakru (přes ten už cesta mezi vyvolené pochopitelně nevede). Mluví zkrátka o nejistotách a neurózách moderního člověka, který žije v sociálních pohyblivých píscích a je víc než kdy předtím závislý na uznání druhých, což znamená, že se musí snažit dělat víc a víc pro to, aby si je nějakým způsobem získal, třeba i za cenu toho že ze sebe dělá debila na Youtube, v reality show atd. (geekové prostě mají jenom svoji specifickou strategii, jak se prosadit). Skvělé je třeba to, jak subvertuje postavu jakuzáka, který přehnaně lpí na tom, aby se jeho dcera prosadila jako herečka, čímž se odhaluje jeho neuróza a podvědomý strach ze ztráty společenského postavení - správný jakuzák se bojí jenom toho, že skončí ve vězení nebo s kulkou v zátylku. Jako ironický sociální komentář je to skvělé, o ironii jako takové si ale můžem klást otázky: http://www.stasisjournal.net/all-issues/1-politics-of-negativity/13-when-negativity-becomes-vanity-hegel-s-critique-of-romantic-irony (04.04.2014)

Jeden z nejbizarnějších a nejpodivnějších (hlavně v poslední čtvrtině filmu) filmů o natáčení filmu nemohl zřejmě natočit nikdo jiný, než Šion Sono. Přesto je to zatím nejslabší film, co jsem od něj viděl. Přišlo mi, jako by Sono, překvapivě, neměl nebo nechtěl svým filmem vůbec nic říct, pokud přeci jen ano (a týkalo se to filmu), bylo to horzně nevýrazné. Ocenit ale musím nenucenou bizarnost, hudební stránku filmu, herecké obsazení a Sonův tradiční cit pro krásu hereček (bez ohledu na jejich věk). (10.10.2015)