Temné kouty

Iba krôčik od prúseru alebo akoby dopadol napr. Gone baby gone keby ho režíroval napr. Jarmush. Téma, herci aj druhý plán filmu sú super. Ale je to tak ale tak strašne nezáživne napísané a hlavne zrežírované, že jediná emóciu ktorú ten film vydojí je ľútosť nad úplne zničeným potenciálom na fantastický film. Stále sa neviem rozhodnúť či je to veľmi zlý film alebo alebo veľmi dobrý art. 4/10 (21.06.2015)

Kvalitní knižní podklad není zárukou úspěšného filmu. Na film Dark Places jsem se opravdu těšil, kniha se mi líbila a Charlize Theron jsem si v poslední době oblíbil, ale musím přiznat, že mě při sledování mé nadšení opustilo. Veškeré napětí, temná atmosféra a těžkost tématu jakoby z děje vyprchala při jeho přepisování z knihy na scénář. Od dobré herečky můžete očekávat dobré hraní ale pokud jí nedáte kvalitní scénář ona z toho víc neudělá. Zdálo se mi, že film hned ze začátku šlape na plyn, zbytečně se žene kupředu. Možná si Gilles Paquet-Brenner řekl, že nemůže věnovat moc času tomu co se děje Libby v hlavě protože to by se na plátno přenášelo těžce, ale vše urychlit, hodit Libby bez přípravy hned do vody mi také smysl nedávalo. Rozhodě je filmová Libby více nepříjemná než ta knižní, která si přeci jen jisté sympatie čtenáře zajistí. V tomto případě je chyba na straně scénáristy a režiséra a právě tak je z Dark Places průměrný film, který se sice snaží ale o to hůř to vypadá. (01.08.2015)

Bohužel Flynnová sepsala a režisér přejal typický obraz bezmoci, jinými slovy onen druh příběhu, který se hemží bezvýhradně ztracenci a zoufalci. Zpustlý otec narkoman, matka samoživitelka před bankrotem, těhotná školačka; ze všeobecného zmaru se líhne i filmařská monotónnost. Stejná předvídatelnost platí rovněž pro metodu hrdinčina pátrání: pokašlávající trosku svého otce najde na skládce, někdejší třídní krásku ve striptýzovém baru.Jako detektivka nabídnou Temné kouty nápovědu někde v polovině, coby filmová podívaná přinesou jen běžný a zběžný standard. Zmizelá je zkrátka natočená stokrát líp. (23.06.2020)

Hodnoceny ve světle Zmizelé, která byla již v knižní podobě žánrem i tónem trochu jinde, jsou Temné kouty totálním fiaskem. O zklamání nicméně jde i při odhlédnutí od jména a pověsti autorky (která tentokrát nenapsala scénář, pouze dala režisérovi své posvěcení, cokoli je tím míněno). Nadbytek vypravěčů „dramaturgicky“ ubližoval již předloze, kde ovšem sloužil k vytvoření komplexního, zcela nenostalgického portrétu rurální Ameriky 80. let (amorálnost a násilí v ní bylo možné chápat nejen jako únik před chudobou, ale i jako metaforu zániku tamějšího farmářského způsobu života). Čtyři sta stran textu však není totéž co 100 minut filmu. Filmové Temné kouty jsou uspěchané, roztěkané, bez atmosféry a bez napětí. Otevření filmu vraždou sice slibuje detektivku, na jejímž konci dojde k odhalení vraha, ale vyšetřování probíhá příliš předvídatelně a jednotvárně, aby podněcovalo naši zvědavost a dávalo nám prostor k vlastnímu zapojení se do pátrání. Četné flashbacky málokdy doplňují detektivní linii, nevyvolávají ani nezodpovídají otázky ohledně identity vraha a s předstihem sdělují, co se Libby dozví od dalšího svědka, kterého navštíví. Zkrátka jsou redundantní. Sběr a vyhodnocování informací musely ustoupit před charakterovou proměnou Libby, měnící se z ženy pasivní, která založila svou „kariéru“ na přidělené nálepce oběti, v ženu aktivní, jednající víceméně bez pomoci mužů (v knize je Lyle ještě víc na obtíž). Jakkoli působivě (a přitom s mírou) tuto proměnu Charlize Theron zahrála, kvůli neustálým skokům v čase s Libby nestrávíme dost času, abychom do jejího vnitřního světa pronikli tak důkladně jako v knize, která mnohem více a lépe pracuje s hrdinčiným cynickým komentářem. Těkání mezi empatickou charakterovou studií a odtažitým krimithrillerem způsobuje, že film nefunguje ani na jedné žánrové úrovni. Stejně nekoncepční (resp. s koncepcí režiséra nesladěná) je práce Greengrassova kameramana Barryho Ackroyda, který sice správným svícením a ztlumenými barvami dokáže zvýraznit pochmurnost zápletky, ale syrově dokumentaristický styl (rozstřesená ruční kamera, zoomování) uplatňuje i ve scénách, kde by bylo žádoucí zklidnění a kde upozorňování na skutečnost, že kameru někdo drží v ruce a spontánně reaguje na probíhající dění, jen odvádí pozornost od dialogů. Podobné pochyby vyvolává práce s barvou ve vztahu k různým flashbackům. Zatímco zrnitý černobílý obraz nachází své opodstatnění u vzpomínek na vraždu, které tak připomínají poloamatérský osmdesátkový horor z hodně jeté VHSky, proč jsou černobíle (nikoli již zrnitě) natočeny i vzpomínky jiných postav, případně vzpomínky tvářící se jako objektivní, a na druhé straně nikoli retrospektivy vázané na hledisko Patty a Bena? Jestliže režisér z mnohdy jízlivé a brutální předlohy udělal uměřené, lehce sentimentální psychologické drama, kameraman ji pochopil jako variaci na Capoteho přelomový reportážní román Chladnokrevně. Divák pak nejlépe udělá, když namísto návštěvy kina sáhne po knize. 55% (19.06.2015)

Když jsem slyšel název filmu, měl jsem za to, že se jedná o další rumunský akčňák Cage, při kterém si špatně smyl barvu na vlasy a ejhle, ona to detektivka z klávesnice autorky Gone Girl. Bez režiséra, který by z toho vymáčkl něco víc, bez napětí, bez sebeurčujícího stylu. S androgynní C.Theron, špatným timingem i konceptem flashbacků a rozuzlením, jehož podstata v hloupých rozhodnutích a shodách okolností by uprostřed kansaských lánů zamotala hlavu i Capotemu. Snadno zapomenutelný žánrový standard.. (01.10.2015)