Křižáček

Po celou dobu projekce jsem byl jaksi rozpačitý a vystřídal všechny druhy emocí a dojmů, které jsrm z filmu měl. Ale říkal, jsem si, že film jako zfilmovaná poezie obstojí. A pak mi vlastně došlo, že snaha o co největší lyriku a zachovaný odkaz Vrchlického, mu spíše hazí klacky pod nohy. Filmu třeba hrozně ubližují ty dialogy, které jsou skutečně jak z básně. Takové nemůžou ve filmu působit přirozeně. Výsledkem, je že jakmile příšel nějaký dialog, měl jsem pocit, že mé uši vybuchují. Navíc kazí atmostféru. Ještě, že se tady skoro vůbec nemluví. Ruku na srdce, je to dobře. Film si totiž pro mě vybral, své nejlepší momenty, v těch nejpodivnějších sekvencích. Velmi mě třeba bavili Rodenovy halucinace. Zajímavý jev a dobrý klam na diváka. Úžasná byla taky scéna s rytíři. Ale ta byla ve filmu zcela ojedinělá. A tady je další překážka, způsobená velkou poeziíí a úměním. Filmu by možná občas prospěla větší syrovost, aby se divák mohl koupat v pocitu rodičovské beznaděje nad ztratý vlastním ditětem. Také musím podotknout, že některé scény byli úplně zbytečné a na úmění si jenom hráli. Neumím najít nic zajímavého na tom, když kamera dlouho zabírá záběr na zavřené dveře. To prostě jenom natahuje stopáž a evokuje úmělý dojem toho, že sledujete něco zajímavého. Není tomu tak. Koukáte jen na zavřené dveře a na vnímaní příběhu to vliv nemá. Ale scény s Rodenem na koni, mi nevadili. Ty své opodstatnění v příběhu měli a naopak dělali atmostféru, emoce a pocity. To samé, platí u konce s mincí. Ten je napínavý a pro běžného diváka asi nejzajímavější. Závěr také není vůbec hloupý. Má svůj osobitý dvojvýznam a nechává v divákovi velký otázník. Ale to není chyba, ale záměr. Jinak Roden předvedl opět úžasný výkon. Uměl vždy přesně odhadnout výraz a roli jsem mu vážně věřil. Je to velký úmělec na světové úrovni. Film u mě má 3 a půl. Na cenu to vážně není. Ale já to tvůrcům i přesto přeju a budu rád, když film uspěje třeba i někde v zahraniční. (27.08.2017)

Jsem nadšená, že se dá v současné tuzemské kinematografii objevit takový poklad, jakým je Václav Kadrnka a jeho film Křižáček. Trochu mi to evokuje skvostné snímky Františka Vláčila, čímž chci zároveň vyjádřit přesvědčení, že v černobílém provedení by k dokonalosti tohoto dílka už chybělo jen málo. (80%) (19.10.2020)

"Jsem malý, mé srdce je čisté a nic jiného než Pánbůh v něm nemá místo." Nejvíc mi kvůli komponovanosti tanula na mysli Antonioniho tetralogie citů, syžetem se dokonce výrazně podobá Dobrodružství. Jen je to samozřejmě ještě klidnější a méně akční. Tímto filmem jsem to měl tendenci i trochu číst: postupné rozmlžování objektu hledání; ale zde to tak ve skutečnosti nebylo. Film je to zábavný, zvláště dynamika větví stromů a zpěvu ptáků a proces přeměny prostředí od stinného lesa po poušť. Spolu s Westernem můj nejsilnější zážitek LFŠ 2017. Stejně jako Rok Ďábla je to dobrý film. (01.08.2017)

Už Kadrnkův první film Osmdesát dopisů dával tušit, že se nebude ubírat právě divácky atraktivní polohou. Stejně tak u Křižáčka je hodně důležité rozpoložení diváka. Pokud divák přistoupí na dlouhé obrazy a pomalé tempo spíše načrtnutého příběhu, dostane se mu zajímavé podívané. Sám Kadrnka mluví o vyprázdnění a absenci. A je to na místě. Minimalisticky pojatá filmová báseň neoplývá přílišnými dialogy ani pestrostí obrazů. Všechno je až příliš umírněné - přímočarý jednoduchý děj, který si vystačí s malým obsazením, středověk zobrazený spíše stylisticky. Temné smyčce podkreslují jednoduché obrazy, jsou pro diváka jakýmsi vodítkem, troufám si říct, že dodávají děj tam, kde prakticky žádný není. Příběh jakoby ani nebyl vyprávěn, divák je ponechán sám sobě a je na něm, jak si jej v sobě dotvoří. V době akčních filmů s rychlým sledem událostí a obrazy trvajícími několik sekund je Křižáček opravdovým zjevením. Kladu si otázku, zda je opravdu úmyslně vyprázdněný nebo prostě jen prázdný ... Dokážu si představit, že porota ve Varech udělila cenu pro film, který po všech stránkách vybočuje. Ptám se sama sebe, jestli pro mě bude Křižáček zajímavý (zajímavější?) i napodruhé. (02.08.2017)

Filmová poézia s peknou 4:3 kompozíciou (ktorá má v obraze iba nevyhnutné), kreatívnymi režijnými vsuvkami (použitie zvuku búchajúceho okna) a nejednoznačným záverom, ktorý nechá diváka premýšľať. Pomalé, zdĺhavé, ale harmonické a kompaktné rozprávanie. Výhradne pre najnáročnejších divákov, ulietavajúcich na Tarkovskym či Tarrovi. P.S.: Prečo nezvolili čiernobiely obraz? Bežný divák na to aj tak nepôjde a hrou so svetlom a tieňmi to mohlo cieľovku zasiahnuť ešte viac. (08.08.2017)