Ida

Mně Ida svým zpracováním připoměla československou novou vlnu 60.let. Obrazová kompozice je vybroušená do posledního záběru a díky tomu vytváří dokonalou atmosféru. Herecké výkony přesně zapadjící do zvolené formy vyprávěného příběhu a pokud jde o emoce, tak ty si musíš najít ve svým nitru, protože režisér není tvoje slepecká hůlka, která je podbízivě zdůrazňuje. Jó Poláci, ty fakt válej ať to vemeš zleva, zprava. (26.02.2016)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá. (08.07.2014)

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Takhle by točil Bergman... kdyby neuměl psát a neměl cit pro dialog, psychologii postav a výběr herců. Na Idě je zajímavá jen kompozice snímků, vše ostatní je buďto nuda nebo teatrální póza typická pro většinu polských filmových dramat posledních několika desetiletí. Díky Jahvemu za krátkou stopáž, jinak bych asi skočil z okna ještě před závěrečnými titulky. (31.03.2015)