Ao Haru Ride

Problém Ao Haru Ride spočíva najmä v nedostatočne premyslenej dejovej línií, ktorá sa značne triešti už v priebehu prvej epizódy. Príbeh nemá takmer žiadnu postupnosť, čo sa pochopiteľne podpíše na divákovej trpezlivosti. Nepomôže ani zaujímavý watercolourový štýl vizuálu, či drobná iskra potenciálu v Futabiných vnútorných monológoch, rovnako ako znamenitá hudba, sprevádzajúca pomyselne emotívne situácie. Myslím, že už od začiatku je všetkým jasné, ako tento seriál dopadne, preto, pokiaľ máte dostatok času a trpezlivosti, kľudne sa do toho dajte, ja radšej uprednostním niečo iné. (26.10.2014)

Ao Haru Ride, dvanásťdielne anime štúdia Production I.G z roku 2014, je na prvý pohľad typickým slice of life počinom z prostredia strednej školy s prímesou romantiky. A aj keď je toto zdanie nakoniec v mnohom pravdivé, nepredstavuje seriál, vychádzajúci z manga predlohy Io Sakisaky, úplne stereotypný počin, aký by niekto mohol očakávať. Anime v tomto prípade kladie dôraz predovšetkým na prácu s jednotlivými postavami (dominantne si všíma hlavných predstaviteľov Futabu Yoshioku a Koua Mabuchiho) a rozvíjanie vzťahov medzi nimi. A to nielen vzťahov medziľudských ako takých, ale aj tých romantických. Práve rozvíjanie romantického vzťahu (aj keď skôr jednostranného) sa ťahá naprieč celým anime, pričom sa naň postupne nabaľujú ďalšie dejové skutočnosti, ktoré rozvíjajú príbeh. Romantický aspekt diela je v tomto prípade zaujímavý aj preto, že nesmeruje k možno úplne očakávanému záveru. Ale práve to je jednou z vecí, vďaka ktorej je príbeh celého seriálu v konečnom dôsledku osviežujúci, vymykajúci sa zaužívaným romantickým slice of life normám. Plusom anime sú aj postavy. O tých možno povedať, že sú obyčajné (v dobrom slova zmysle) - obyčajní stredoškoláci prežívajúci svoje každodenné problémy. V jednoduchosti je krása. A také je v podstate aj celé anime Ao Haru Ride. Zbytočne nič nekomplikuje, ale divákovi ponúka príjemný príbeh, ktorý v sebe šikovne kombinuje drámu s romantikou a komédiou. Vyváženie jednotlivých prvkov v rámci príbehu je veľmi dobré a nič z toho, čo sa v rámci neho objavuje, nepôsobí rušivo, prípadne pretláčané nasilu. Pozitívami sú tiež dobrá animácia a príjemná hudba. (08.11.2023)

Vezměte co nejvíc nesympatického hrdinu a dejte mu smutnou minulost, abyste ospravedlnili jeho nesnesitelné chování, přihoďte vypatlanou hlavní hrdinku, která se bude snažit změnit jeho život k lepšímu a přitom z ní bude pořád větší a větší stalker, dovršte to nevýraznými vedlejšími postavami, každé dejte jen jednu charakterovou vlastnost, a máte romantický hit roku. Klišé střídá klišé. Ani špetka originality. Příběh prakticky není. 12 dílů jsem ještě nějak přežila, ale kdyby to bylo delší, tak je to jasný drop. 3,5/10 (19.11.2014)

Všechno špatně. Imbecilní dialogy, příšerná hudba, zoufale podprůměrná kresba a hlavně naprosto špatně napsané postavy dělají pro mě z Ao Haru Ride jen těžce usledovatelnou hloupost. O nějaké chemii mezi hlavními postavami absolutně nemůže být řeč. Vůbec nefungují komediální vložky dementní hlavní hrdinky. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemůžu najít byť jen jedno marginální pozitivum. -------- Žánr romantických Anime seriálů obsahuje daleko lepší kousky. A to pro kvalitní tituly nemusí člověk sahat nijak daleko do minulosti . Takové Kimi no Iru Machi a Golden Time, dva čistokrevně romantické seriály z minulého roku, jsou o parník lepší než tahle neuvěřitelně přízemní banalita. (23.09.2014)

Můj názor se asi bude vymykat většině komentářů tady. Ao haru ride je za mě docela masterpiece. Neříkám, že přináší nějaké převratné myšlenky, které jsme ještě nikde jinde nemohli vidět, ale vážně mě to vrátilo o pět let zpátky do mých 16 let. Puberťáci se chovají opravdu jako realističtí, někdy nelogičtí puberťáci. Kao s Futabou mají mezi sebou dokonce i normální fyzický kontakt, jako dva mladí lidi, které to k sobě navzdory všemu strašně moc táhne (je tady větší koncentrace romantických momentů než v jiných deseti shoujo seriálech dohromady), což se v anime až tak často nevidí a mně je to mnohem sympatičtější než obvyklá nepřirozená, do extrémů dotažená ostýchavost. Právě to, že mezi nimi není žádná umělá, dva metry široká bariéra, umožňuje tvůrcům budovat pro mě velmi příjemné napětí, gradaci a vývoj postav, díky kterému mi celý seriál za svých dvanáct dílů celkem přirostl k srdci, ačkoliv jsem si jistá, že by byla spousta věcí, která by se mu dala vytknout. Já jsem se zkrátka rozhodla je nevidět. Líbí se mi přirovnání Futaby k bouřce. Líbí se mi hudba - hlavně skladba I will (a to jak od Chelsy, tak v klavírním podání), která je opravdu krásná a má podle mě zásluhu na dobrých osmdesáti procentech atmosféry některých momentů. A moc se mi líbí něžná animace ze vzpomínek, která vypadá jako vybarvená vodovkami. (20.04.2021)