Iracionální muž

Bál jsem se, že to bude jen o rozedraném filosovi, kterého budou chtít mrdat dvě pěkné ženské a on chudák ne že by nevěděl kterou, ale že díky erektivní disfunkci způsobené zkaženým světem ani nebude moci a uchlastá se nebo tak něco. Naštěstí úvodní pasáž sloužila jen k vykreslení Phoenixovi zkrachovalosti a zápletka, která znenadání přišla potom byla o dost výživnější. Za mě rozhodně palec nahoru. (09.08.2015)

Nejfilozofičtější, nejosudovější a nejhrůznější Allen od Match Pointu. Smysl života, vražda a morálka lidského chování v jednom. Jo, možná je to ve mě, třeba mě Woody zase dostal, vyprávění i postavy mě fascinovaly, kam vše směřuje, jsem nepoznal, možná mě někdo z obdivu panu autorovi dokáže vyléčit, co můžu však bezpečně prohlásit, že to zatím není ani jeden z vás. 90%. (18.02.2016)

Léto co léto posílá Woody Allen na výlet po českých kinech své nové kousky. V Iracionálním muži Woody dokazuje velmi racionální vedení herců a Joaquin pod jeho režií posunuje svůj herecký supertalent směrem k oscarovým uváhám. Poměrně náročnou postavu totiž zahrál mistrovsky a jeho výkon mně dopřál větší radost než samotný film, který si hraje jak s činy, tak se slovy. Iracionální muž je racionální hříčka ideální do letních časů, která dokáže udržet pozornost a bavit, jen je čas od času potřeba přimhouřit oči nad chováním hlavních postav. (27.07.2015)

Pokus o návrat na cynické pole Match Pointu, které pro mě osobně selhává v nejasném vypravěči a až příliš průhledné „osud“ pointě, jíž by mnohem víc slušel jiný vítěz. Po většinu času to ale má správný Allenův rukopis, jemuž už se možná na stará kolena trochu třese ruka, ale pořád dokáže napsat skvělé dialogy. Jen ty postavy jsou tentokrát až moc jednorozměrné. Ale zase jsem se vlastně ani nestihl nudit, protože Allen dokáže i o ničem mluvit s noblesou. A to mě stále ještě v jeho podání baví… (06.09.2015)

Woody už se ani nesnaží maskovat, že celý příběh představuje pouhou ilustraci k určitému myšlenkovému konceptu a záminku k autorově filozofické disputaci. Aby si ulehčil práci, své úvahy střídavě artikuluje hned skrze dva vypravěče (z nichž jeden k nám promlouvá kdovíodkud) a v nepřeberném množství „walk and talk“/„sit and deliver“ slovních výměn. Marně si – vyjma finále, nabízejícího jediný úsměvný moment filmu – snažím vybavit scénu, která by nestála na tom, co slyšíme, nýbrž na tom, co vidíme (jakkoli jsou Khondjiho romantické záběry zapadajícího slunce krásné, vyprávění slouží jen minimálně). Nedovařené zápletka by vydala možná na jeden segment v povídkovém cyklu. Dějové zvraty jsou tak předvídatelné (jediné překvapení tkví ve volbě vražedného nástroje, neboť je zprvu naznačeno, že by jím mohlo být něco jiného) a zároveň hitchcockovky nepravděpodobné (ovšem bez propracované vyprávěcí struktury, která by nás vtáhla a odvedla pozornost od jejich nepravděpodobnosti) a děj je posunován vpřed tak líně, že jsem v kině pocitově strávil dobré tři hodiny. Po nadějném úvodu se film mění v únavné rozmělňování jedné ideje, se kterou Allen mnohem lépe naložil ve svých dřívějších filmech (Zločiny a poklesky, Match Point). S Allenovou pozdní tvorbou Iracionálního muže kromě literárního charakteru a velmi odbitého vyprávění pojí klišé neodolatelného mužského hrdiny, do kterého se okamžitě zamilují všechny ženské postavy – milé, ale naprosto nepřesvědčivé (ne vinou hereček). Herci přesto zůstávají jediným důvodem, proč se s Iracionálním mužem neseznámit pouze ve formě novely (kdyby nějaká existovala). Woody by udělal lépe, kdyby se pro příště nezdržoval s režírováním a diváky netrápil vyprávěním bez napětí a překvapení a své myšlenkově podnětné scénáře prezentoval pouze v textové podobě. 55% (01.08.2015)