Příchozí

Rozhodně dobře natočené sci-fi, konečně zase jedno, které nepotřebuje nesmyslně hýřit efekty, které jde rychle k věci a přitom se mu daří stále být tajemné a napínavé. Úvodní minuty, seznamování s hlavními postavami a první zkoumání lodi mi dokonce připomněly Blízká setkání třetího druhu, což mi udělalo velkou radost stejně jako použití Dvořákovy hudby. Jenže co to bylo nakonec platné, když tomu všemu dal na frak příběh, který mě ve finále rozčaroval stejně jako naposledy Nolanův Interstellar. Nechci nic prozrazovat, ale především ty dva časové paradoxy s knihou a telefonem na mě byly moc. Příchozí připravily o většinu kouzla, které do té doby měli. Škoda. (14.12.2016)

Na tenhle snímek jsem krátký. Vůbec nevím, jak ho pojmout. Je to v podstatě velká žánrová událost, ale pro mě strašně neuspokojivá ve svém celku. Expozice je sice dlouhá, ale nabízí největší napětí, jelikož je ještě celkem žánrově konvenční a funguje tam největší obava z neznáma. Však také základní námět filmu je v rámci žánru vůbec ten nejkonvenčnější, co může být a hodně z toho jsme už mohli vidět v Kontaktu. Pak se to trochu rozjede ve stylu hard sci-fi ála Kmen Andromeda, jen to tedy na hard sci-fi příliš vědecké, exaktní a jasné není. A k tomu je podivné nelineární drama. Výsledek pro mě není úplně koherentní, přestože je pointa zajímavá, ale visí na vodě. Nevíme v podstatě nic a milion věcí zůstává záhadou. Ve výsledku to na mě působí podobně jako snímek Fontána. No dobře, už to nebudu k ničemu přirovnávat! No možná ještě třetí řada seriálu Torchwood. Stop! Jdem dál. Střih během celého filmu je rušivý. Film úporně ukazuje dlouhé sekvence přejíždění auta, letu helikoptérou či zvedání zdviháku, aby pak střihem skočil v příběhu dál, přestože se přeskočily zásadní věci. Tento přístup má sice oporu v pointě, ale ve chvíli, kdy ji ještě divák nezná, to nepůsobí dobře a může to docenit maximálně tak zpětně. Proces poznávání a komunikace s návštěvníky zabírá na filmu největší časový prostor. Postup je však divákovi poměrně zmatečně a povrchně zobrazen, a pro mě je tak neuspokojivý. Film jako celek se snaží vzbudit zejména iracionální "oblouznění" navzdory svému žánru, ve kterém by mělo hrát prim racio. A toto oblouznění na mě paradoxně nefungovalo dobře, protože mi tam právě chybělo více toho racia. A přestože si tu řada z komentujících stěžuje na "dovysvětlovací závěr", z mého pohledu nebylo vysvětleno takřka nic, a celkem mě to po skončení trápilo. Přesto je to relativně unikátní film, který jde za hranu běžného vyprávění a má výborný hudebně/zvukový podklad. Cením si na něm, že ukazuje, byť velmi zjednoduššeně, jak by takový první kontakt skutečně mohl vypadat. Žádné velké akční bitvy vesmírných korábů a ozbrojených jednotek, žádní humanoidi, ale především politická nejistota a mimozemšťané, co jsou nejen zcela odlišní vzhledem, ale i celkovým chápáním světa/vesmíru jako takového. Bohužel i přes snahu o hodnověrné vyprávění pro mě film selhává právě na něm. Nějak jsem tomu prostě neuvěřil, a to proto, protože jsem nedostal dost informací. Je to něco, jako když Mojžíš vstoupil do Rudého moře, a to se rozestoupilo. Některým z nás toto stačí, druzí mají otázky. (11.02.2017)

Ted Chiang, autor předlohy k tomuto filmu, je zároveň autorem možná úplně nejdivnější sci-fi povídky všech dob. Máte-li zájem, zde je její (pravda, ne úplně nejlepší, přesto snad dostatečný) překlad, publikovaný kdysi v časopisu Ikárie: https://uloz.to/!9yzeSiX8m/hell-is-the-absence-of-god-docx (30.12.2016)

Citlivý a přesto velice působivý hard sci-fi snímek. Nečekejte žádnou akci, ale civilnější pohled na příchod "těch tam venku" očima lingvistky, pro kterou je její profese vším. Konstrukce snímku, pointa, styl vyprávění, využití fantastické skladby Maxe Richtera (jen na dvou místech!) a zbytek dotvářen více zvuky, než hudbou, Jóhanna Jóhannssonna. Od první minuty je to pro mě působivá cesta do hlubin mimozemské mysli a pointa je přímo vynikající. Jsem zvědav, zda na druhé/třetí shlédnutí bude film nabízet takovou emocionální destrukci, jako jsem prožil poprvé. Villeneuve se tak ještě před novým Blade Runnerem stává mým novým favoritem. Za zmínku stojí i vynikající kamera - Bradford Young, jeho styl pro symetrii kompozice a klidnou kameru (ta je dneska málo k vidění) film skvěle rámuje. (13.11.2016)

Smrtící Kontakt. Zkusit prostřednictvím filmového média zprostředkovat našemu chápání se vymykající vnímání prostoru, času, rozměru, relativity či jsoucna se v minulosti pokusili mnozí velikáni stříbrného plátna; od Kubricka přes Mallicka či Zemeckise až po Nolana. Tu více, tu méně úspěšně a někdy vyloženě směšně. Villeneuve se k nim přidává. Rovněž více méně úspěšně. Zkouší to skrze vypiplanou důmyslnou výstavbu (do té míry, že je to zajímavější tím jaká témata to řeší, než příběhem který to vypráví), hmatatelnou podprahovou tenzi a především intimní melancholické osobní linii, která by ráda stavěla na emocích. A v tom je do značné míry problém, jelikož až na samotný závěr je to přes veškerou snahu chladné a odosobněné. Sice stylově chladné a odosobněné, ale s ohledem na jakou notu se to snaží hrát, tak je v tom znatelný rozpor. A byť je to o něčem zcela jiném, tak rychleji než rychle opuštěná lingvistická linie zamrzí, ne že ne. Speciálně když předloha v tomto ohledu zašla mnohem dále (Fermatův princip apod.). SPOILERoidní PS: Dost se divím, že to v tradici zápletku vyzrazujících tuzemských distribučních názvů nemá rádoby dramatický název à la "Vzpomínky na budoucnost" či tak něco... (10.11.2016)