La La Land

Jste nevkusný dezorientovaný lovec hemoroidů nebo maloměstská, životem zklamaná odpudivá prasnice a hledáte náplastičku na podrážděné rektum, zlomené otylé srdíčko či jen tupý únik z nedostatečně vybarvičkované reality? Pak je Homolalaland s náramně progelovaným romantickým příběhem, plným lásky, rozkokošných pissniček a žužu tanečků, přesně to, co vám tutově vyhřeje perikard. Pokud do výše zmíněných kategorií nepatříte, raději si místo toho pusťte plyn, nebo si přehrajte v hlavě svůj dosavadní spokojený heteroživot při skoku z okna. Bude to rychlejší a daleko méně bolestivé. Tento Napomádovaný Šulin Růž není totiž nic jiného, než trapný, plytký a afektovaný buzikál, napumpovaný lacinými popovými kolotočářskými sračkami a ukvičenými preludii negerských kvartet, zvanými jizz, z nichž vám samovolně slezou vlasy a nehty. Prostě si představte čerstvě upečený, úplně dutý třípatrový dort z hoven, kýčovitě pocákaný rakovinotvornými pastelovými syntetickými barvami, z něhož ke vší té hrůze hned na začátku vyskočí nebetyčně odporná šišlavá ropucha, a až do konce vás v pravidelných intervalech oblažuje obludně falešným kontraaltem v neuvěřitelném rozsahu nečárkované rakoviny hrtanu. Opravdu nevím, co bylo dávivější. Jestli sledovat naprosto debilní děj, poslouchat pouťové cajdáky a mučivé kvílení saxofonů, nebo se kochat pohledem do pitvořící se andělské tváře Kamenné Emy, jejíž vtíravá krása by se dala esteticky objektivně přirovnat snad jen k vyhřezlému červivému konečníku hygienicky zanedbávané opruzené šedesátnice. Přitom by se buzikály daly v pohodě dělat s grácií a jeden by z nich vůbec nemusel odcházet s bolestivě prokousnutou pěstí a akutním zánětem nevkusu. (23.01.2017)

Nejlepší bylo těch 40 sekund s J.K. Simmonsem. Jeho postava tam má stejný charakter jak ve Whiplashi, jen z úplně opačného hudebního pohledu, to mi přišlo hodně vtipné. Jinak je to muzikálový pastiš (nebo pocta?), která má své dobré momenty. Dvě písně jsou celkem zapamatovatelné, konec mě mile potěšil. Jinak Chazelle se mi již opakově trefuje do konkrétních aspektů v mém životě, které jsou prakticky totožné, a jen tak někdo je nemá, nevím, jak to ten chlap dělá. Jinak snímek je to solidní, nic víc. Ten chtěný kýč a stylizace mi ale prostě přes pysky nejde, stejně jako to, že je toto dílo oslavováno mnohem víc, než o dvě třídy větší událost jménem Whiplash. Ryan Gosling z mého pohledu rozhodně zajímavější postava, než Emma Stone, ale Oscar proboha ani jednomu z nich! (08.02.2017)

Návštěva kina v zásadě neplánovaná (aneb když se někdo nečekaně nabídne na hlídání příšer), ale o to příjemnější. Troufám si říct, že jsem si z aktuální nabídky nemohl vybrat lépe:) Oscar za hudbu bez debat, za kameru proč ne, za režii no dejme tomu, za film roku ehm;), ale vážně, pro Emmu Stone naprosto a bezvýhradně ANO! A ano, byly tam ještě nějaké drobné další ceny, že... a na rozdíl od nějakých Lvů se zdá, že byly všechny zcela na místě:) Ale abych tomu dal nějaký náznak řádu - La La Land je zcela zjevně poctou klasickým hollywoodským muzikálům, ovšem pozor, není to s ním zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát z traileru, z fotek, nebo z úvodní (famózní) scény. Emma Stone je tu jak zjevení z jiného světa, to jakou škálu rozpoložení dokáže vyčarovat (a že se tu docela hodně jede na detaily), a jak dokonale balancuje na hraně mezi kráskou z časopisu a ne moc fotogenickou holkou od vedle, to samo o sobě je na Oscara. A to se ještě doplní humorem, tradičně výborným Ryanem Goslingem (to jeho potřesení hlavou nad piánem v poslední scéně je jako jeho proměna z Ides Of March), chemií ústřední dvojice "jako z muzikálu", špičkovým špičkováním v konverzacích, humorem (J. K. Simmonsi, ty ďáble;)), tanečními aranžmá, těmi přepáleně sytými barvičkami, kamerovými prostocviky, cestou pro auto, "dospíváním", "zaprodáním se", pochybnostmi takovými i makovými, projekcí dokonalého světa, a tak vůbec... prostě jsem se asi zase zamiloval. A teď mě omluvte, jdu zkontrolovat děti, jednu úžasnou (teď zrovna) zrzku, promyslet jeden zítřejší případ, a říct si, že asi fakt nemám důvod litovat žádného z rozhodnutí na těch křižovatkách, které jsem doteď prošel. 100 % a možná se na Zpívání V Dešti zase podívám o něco dřív, než jsem myslel. I když kousky z něj jsem viděl právě včera v La La Landu. (06.03.2017)

Bublinkavo farebne čvachotavé, synchronizované, zamilované, aj emočne vcelku dojímavé. Teda také, akým by mal muzikál byť. Až teda na pár výhrad. Či vlastne jednu, ale nadväzujúcu. Takú všeobecne protikapitalistickú. Neustále zdôrazňovanie prešľapávania si individuálnej cesty k úspechu v konaní hrdinov pripomína skôr filmy typu Oni žijú! (r. John Carpenter), kde boli slovné rady nabádajúce k takémuto správaniu podrobené ostrej kritike (ambiciózne reči tam viedli zmutované pizdy a navoňaní idioti z inej planetárnej dimenzie, kurviacej prirodzenosť na Zemi). Tu sa také nerieši, tu sa na kariére tvrdo pracuje. Berie sa každý štek, každý konkurz. A aby bolo na žrádlo a byt - tvrdo sa fachá. Sympatické je to potiaľ, pokiaľ sa ústredná dvojica borí s prerazením nahor. No potom nasleduje veľká, no nie až tak brutálne dojímavá pointa (pozor: nasleduje spoiler!): je možné dosiahnuť svoj sen, lenže ten je nezlučiteľný s veľkou láskou. Alebo inak: úspešnej kariére musíme vždy niečo veľké obetovať - v tomto prípade výnimočný vzťah. (04.01.2017)

Ojedinělý film. První polovina je hodně muzikálová. Všechno tančí, zpívá, bliká, dobře se na to kouká ale přesto jsem balancoval někde mezi uměním a nudou. Hold nejsem úplně muzikálový typ. Film ale pozvolna dospěje do příjemné, na dialogy velmi chytré druhé poloviny, ze které přímo srší romantika a cit. Ústřední dvojici to náramně sluší a svým charismatem vás prostě baví a vy už jen nehnutě sedíte a užíváte si tu nádheru aby vás pak závěrečná 15 minutovka totálně "dodělala" a vy spokojeně se slzičkou v oku odcházíte ze sálu. Jo, tenhle film si toho Oscara zaslouží ;) 95% (04.01.2017)