La La Land

Nejlepší bylo těch 40 sekund s J.K. Simmonsem. Jeho postava tam má stejný charakter jak ve Whiplashi, jen z úplně opačného hudebního pohledu, to mi přišlo hodně vtipné. Jinak je to muzikálový pastiš (nebo pocta?), která má své dobré momenty. Dvě písně jsou celkem zapamatovatelné, konec mě mile potěšil. Jinak Chazelle se mi již opakově trefuje do konkrétních aspektů v mém životě, které jsou prakticky totožné, a jen tak někdo je nemá, nevím, jak to ten chlap dělá. Jinak snímek je to solidní, nic víc. Ten chtěný kýč a stylizace mi ale prostě přes pysky nejde, stejně jako to, že je toto dílo oslavováno mnohem víc, než o dvě třídy větší událost jménem Whiplash. Ryan Gosling z mého pohledu rozhodně zajímavější postava, než Emma Stone, ale Oscar proboha ani jednomu z nich! (08.02.2017)

// Nevim, Chazelle umí točit, umí i psát, ale imho se neumí trefit do černého. Nebo to alespoň zatím nedokázal. La La Land je perfektním spojením hudby a obrazu, stejně tak jako srdceryvným příběhem dvou lidí, kteří to v životě neměli úplně lehké. Ani sladká Emma Stone a "proč nemůžu být jako on" Ryan Gosling mě ale za dvě hodiny nedonutili fandit jejich vztahu tolik, jako se to třeba povedlo podobnému páru z 500 dní se Summer. Konec byl působivý, o tom žádná, dokonce i ta slza po menším citovém vydírání ukápla, jenom to prostě necvaklo tolik, jako jsem u podobných pecek zvyklej. A necvaklo to pro mě už ve Whiplashi, takže se prostě musí jednat o systémovou chybu, se kterou nic nezmůžu. Nicméně soundtrack JE naprosto BOŽÍ a musel jsem si ho ihned po odchodu z kina stáhnout do telefonu a poslouchat cestou domů, před spaním a zítra cestou do práce, jinak bych to asi nedal. Předpokládám nějaké fatální srdeční selhání nebo něco, takže to nehodlám riskovat. Anyways, La La Land - 9/10 (04.01.2017)

Bublinkavo farebne čvachotavé, synchronizované, zamilované, aj emočne vcelku dojímavé. Teda také, akým by mal muzikál byť. Až teda na pár výhrad. Či vlastne jednu, ale nadväzujúcu. Takú všeobecne protikapitalistickú. Neustále zdôrazňovanie prešľapávania si individuálnej cesty k úspechu v konaní hrdinov pripomína skôr filmy typu Oni žijú! (r. John Carpenter), kde boli slovné rady nabádajúce k takémuto správaniu podrobené ostrej kritike (ambiciózne reči tam viedli zmutované pizdy a navoňaní idioti z inej planetárnej dimenzie, kurviacej prirodzenosť na Zemi). Tu sa také nerieši, tu sa na kariére tvrdo pracuje. Berie sa každý štek, každý konkurz. A aby bolo na žrádlo a byt - tvrdo sa fachá. Sympatické je to potiaľ, pokiaľ sa ústredná dvojica borí s prerazením nahor. No potom nasleduje veľká, no nie až tak brutálne dojímavá pointa (pozor: nasleduje spoiler!): je možné dosiahnuť svoj sen, lenže ten je nezlučiteľný s veľkou láskou. Alebo inak: úspešnej kariére musíme vždy niečo veľké obetovať - v tomto prípade výnimočný vzťah. (04.01.2017)

„Nikto mi nebude hovoriť, čo mám robiť.“ – „On ti to práve povedal.“ – „Lebo som mu to dovolil.“ Whiplash mi moc nesadol, no hoci je La La Land od rovnakého režiséra, je o džeze a o jeho prispôsobovaní sa dobe/novému/mladému publiku (čo ozaj nie je moja srdcová téma), bavil ma nový film Damiena Chazelleho o čosi viac. A to pritom muzikály nijako extra nemám v láske a Emma Stone mi nikdy nebola ktovieako sympatická. Atmosféra je príjemne retro, odpovedá tomu aj výprava, kostýmy... Ryan Gosling je švihák a fešák a cameo tu má aj tradične podarený magor J.K. Simmons. Žiadna z tanečno-speváckych scén ma nezasiahla, ale musím uznať, že mnohé z nich sú kvalitné, len to skrátka nie je moja šálka kávy (to o hviezdach alebo o tete z Paríža). No veľmi veľa tomu dáva fajn vzťah ústrednej dvojky a realistický a preto silný koniec. 20% navyše za to, že sa to veľmi páčilo pani manželke. A za koniec. Každopádne, Ryan už v minulosti hral vo vydarenejšej romanci. Vy viete, v ktorej. (05.07.2017)

Jste nevkusný dezorientovaný lovec hemoroidů nebo maloměstská, životem zklamaná odpudivá prasnice a hledáte náplastičku na podrážděné rektum, zlomené otylé srdíčko či jen tupý únik z nedostatečně vybarvičkované reality? Pak je Homolalaland s náramně progelovaným romantickým příběhem, plným lásky, rozkokošných pissniček a žužu tanečků, přesně to, co vám tutově vyhřeje perikard. Pokud do výše zmíněných kategorií nepatříte, raději si místo toho pusťte plyn, nebo si přehrajte v hlavě svůj dosavadní spokojený heteroživot při skoku z okna. Bude to rychlejší a daleko méně bolestivé. Tento Napomádovaný Šulin Růž není totiž nic jiného, než trapný, plytký a afektovaný buzikál, napumpovaný lacinými popovými kolotočářskými sračkami a ukvičenými preludii negerských kvartet, zvanými jizz, z nichž vám samovolně slezou vlasy a nehty. Prostě si představte čerstvě upečený, úplně dutý třípatrový dort z hoven, kýčovitě pocákaný rakovinotvornými pastelovými syntetickými barvami, z něhož ke vší té hrůze hned na začátku vyskočí nebetyčně odporná šišlavá ropucha, a až do konce vás v pravidelných intervalech oblažuje obludně falešným kontraaltem v neuvěřitelném rozsahu nečárkované rakoviny hrtanu. Opravdu nevím, co bylo dávivější. Jestli sledovat naprosto debilní děj, poslouchat pouťové cajdáky a mučivé kvílení saxofonů, nebo se kochat pohledem do pitvořící se andělské tváře Kamenné Emy, jejíž vtíravá krása by se dala esteticky objektivně přirovnat snad jen k vyhřezlému červivému konečníku hygienicky zanedbávané opruzené šedesátnice. Přitom by se buzikály daly v pohodě dělat s grácií a jeden by z nich vůbec nemusel odcházet s bolestivě prokousnutou pěstí a akutním zánětem nevkusu. (23.01.2017)