poster

Cléo od pěti do sedmi

  • Francie

    Cléo de 5 à 7

  • Itálie

    Cleo dalle 5 alle 7

  • Slovensko

    Cleo od piatej do siedmej

  • Velká Británie

    Cleo from 5 to 7

Drama

Francie / Itálie, 1962, 90 min

  • Slarque
    *****

    Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly).(27.2.2007)

  • Sandiego
    *****

    Niterná procházka a projížďka po zalidněné Paříži s charismatickou hrdinkou, která však podléhá nejisté labilitě a tím dodává svému krátkému, zvenčí nevinně působícímu, putování ještě větší napětí. Marchandová svou postavu vykresluje stále v sympatičtějším světle, její pěvecké číslo doslova chytá za srdce. Vardová s kamerou doslova kouzlí, hlavně v obchodě s klobouky dosahuje až magických účinků, čímž dodává dokumentaristické syrovosti nenásilné "optimistické" stylizace. Nejnádhernější je však poslední čtvrthodinka, která převyšuje předchozí roztěkaný děj plný rozličných dojmů v nádherné a křehké romanci na stopáži pouhé čtvrthodiny.(8.9.2009)

  • Goldbeater
    *****

    Cléo od pěti do sedmi je pro mě prvním snímkem francouzské nové vlny, který si mě od začátku do konce získal na plné čáře. Agnès Varda dokázala skloubit kvalitně napsaný scénář, který se místo filozofického plkání vyhnaného ad absurdum (což je klasický neduh nouvelle vague, intelektuálové mi snad prominou) drží příjemně při zemi, s výrazným formálním postupem, kdy se snímek odehrává (téměř) v reálném čase a dokumentuje nám kritickou hodinu a půl života titulní zpěvačky Cléo. Krásně natočená konverzačka je vlastně tak trochu předchůdcem Linklaterovy trilogie začínající snímkem Před úsvitem a znamenala pro mě velmi příjemných devadesát minut strávených v promítacím sále, kdy jsem byl už po několika projekcích výrazně unavený, a přitom jsem od Cléo od pěti do sedmi nedokázal odtrhnout oči. A vlastně bych ji dokázal sledovat klidně i do dvanácti, ne-li do druhého dne. [LFŠ 2019](5.8.2019)

  • Matty
    *****

    Novovlnově neuchopitelná anti-Amélie. Agnès Varda nebyla zapálenou cinefilkou jako režiséři z okruhu Cahiers du Cinéma. S filozoficko-uměnovědným vzděláním ji více než kinematografie fascinovala fotografie a malířství (malby Hanse Baldunga Griena byly významnou inspirací pro obraznost filmu). Možná i díky tomu vyniká její druhý celovečerní počin svébytným uchopením tradičních forem vyprávění (sama svůj způsob tvorby nazývala, jako kdyby šlo o psaní knih – „cinécriture“). Ty nejsou ani zesilovány, ani programově porušovány. Namísto osvojování nebo znevažování filmového jazyka druhých si režisérka vymýšlí vlastní způsob, jak nám sdělovat informace. Přes její tvůrčí zakotvenost v dokumentární tvorbě nejde o intiutivní režii na způsob Jeana Rouche. Cléo má pečlivě promyšlený koncept, jehož zdánlivé nabourání některými nečekanými odbočkami slouží vyprávěcímu rytmu. ___ Nepravdivý údaj o době trvání hrdinčiny odyseji (cinq à sept bylo dřívější synekdochické označení pro návštěvu hodinového hotelu) slouží k rozehrání vypravěčské hry s dvěma časy, subjektivním a objektivně plynoucím (na který nás pravidelně upozorňují hodiny v mizanscéně). Tato časová dualita je opodstatněna celoživotním zájmem Vardové o vztah mezi subjektivitou jedince a objektivitou prostředí, které spoluutváří naši identitu. Vždy usilovala pojmenovat při jednom individuální i širší společenské problémy, resp. styčné plochy mezi nimi. ___ Segmentace do třinácti kapitol je vzhledem k nedodržení standardní dramatické struktury (expozice, komplikace, vývoj, klimax) pochopitelná – pomáhá udržet svižné tempo vyprávění. Obdobnou funkci interpunkčních znamének plní tři delší intertextuální vsuvky – rozhlasové zpravodajství (sloužící také k dokumentaristické kontextualizaci dění), píseň a krátká groteska Snoubenci z mostu MacDonald (která je i díky drobným rolím Godarda, kvůli jehož krásným očím prý Vardová celý kraťas vymyslela, Karinové nebo Brialyho zdaleka nejcinefilnější sekvencí filmu). Píseň zároveň přemosťuje „pasivní“ první a „aktivní“ druhou polovinu filmu. ___ Až do smutné písně Sans toi (napsané Michelem Legrandem), během jejíhož zpívání si hrdinka uvědomí prázdnotu svého života a pozici oběti, do které byla částečně dotlačena okolím, je Cléo pouhým objektem s krásným povrchem a žádným obsahem. Pozorována druhými a – díky všudypřítomným zrcadlům – s uspokojením pozorující sebe samou (nejvíce ji rozzáří výloha plná klobouků). Hlas, včetně vnitřního komentáře, patří druhým. Stejně tak střed záběru, který Cléo svým půvabem jen doplňuje, ale nikdy mu nedominuje. Ve druhé polovině se převlékne z oslňující bílé do pochmurně černé, sundává panenkovskou paruku a nasazuje si tmavé brýle, které ji umožňují voyeursky sledovat a přitom nebýt sledována (skrytí očí druhým znemožňuje nahlédnout její identitu). Ani později, po odložení brýlí, pohledy pouze nepřijímá, ale také opětuje. Kamera konečně přejímá její hledisko a dovoluje jí, aby viděla jako objekty někoho jiného (návštěva sochařského ateliéru). ___ Cléo se začíná bránit. Začíná používat svůj hlas a ovládat strach, který ji dosud paralyzoval. Dosavadní tušení smrti je vytěsněno mateřským motivem (matky s kojenci, děti na hřišti), myšlenkou na život. Použít feministický slovník, protagonistka ve druhé polovině filmu přejímá kontrolu nad svou reprezentací. Přestává podléhat melodramatické pasivitě, mění způsob nahlížení na sebe samou. (Zatímco ostatní ji vidí stále stejně, jak dosvědčuje vojákem darovaná kopretina, symbol obdivu k ženské kráse.) Neradostné sdělení ze závěru tohoto městského road-movie není nakonec tak zdrcující nikoli jen díky neokázalé formě jeho podání, ale hlavně zásluhou změny paradigmatu. Cléo po obkroužení Paříže (její trasa víceméně opisuje kruh) již není aktérkou tragédie, které se lze jedině poddat. Našla v sobě sílu bojovat a sama kontrolovat, do jakého žánru bude její život spadat. Jak ale varuje povaha její nemoci – o plnou kontrolu rozhodně nepůjde. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Sharlay, Anderton(27.5.2013)

  • Bubble74
    *****

    Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši.(12.10.2011)

  • Corinne Marchand

  • - V němém filmu, který je promítán Clee ( Corinne Marchand) a jejím přátelům, se představili Jean-Clade Brialy, Anna Karina a Jean-Luc Godard. (džanik)

  • - V závěrečné scéně, kde Cléo a Antoine odcházejí po cestě, jsou za nimi vidět kolejničky pro kameru. Režisérka Agnes Vardová dostala peníze, aby scénu přetočila, ale pozdější herecké výkony jí přišly slabé a proto ve filmu nechala chybnou scénu. (Sharlay)

  • - Pokud jste se divili, že film se jmenuje "Cléo od pěti do sedmi", ale trvá jen půl hodiny (tedy od pěti do půl sedmé), tak to není chyba. Film byl zamýšlen tak, že poslední půlhodinka je na domyšlení diváka. (Sharlay)