Bez konce

Na Kieslowského snímku je pro mě cenná politická a psychologická linie filmu, která se opírá o kvalitní scénář Krzysztofa Piesiewicze podepřený osobními zkušenostmi. Ta existenciální rovina díla už ve mě tak nerezonuje a především jsem se nedokázal emocionálně vyrovnat se sebevraždou hlavní hrdinky. Je mi nepochopitelné, jak při vší bolesti nad ztrátou partnera někdo dokáže ukončit svůj život a nechat své dítě fakticky napospas osudu. Bez konce mi přijde jako příliš pesimistický a nevyrovnaný film, u kterého jsem neměl tak intenzivní pocit ztotožnění jako např. u Dekalogu. Nejcennější je pro mě zobrazení atmosféry Polska po vyhlášení zvláštního stavu a pacifikaci společnosti. To tíživé prostředí lidské komunity zbavené perspektivy připomíná počátky normalizace u nás. Po herecké stránce je to velmi slušné, Kieslowski tradičně pracuje s polskou hereckou špičkou. Celkový dojem: 60 %. (17.06.2009)

Krzysztof Kieślowski pro mě patří spolu s Andrzejem Wajdou k nadčasovým režisérům. Zatímco Wajda byl jakýmsi mluvčím Polska, Kieślowski sice vychází ze své kultury, ale nevyhýbá se všeobecnějším vztahovým tématům. Jedno mají společné - dokáží zaujmout, nenudí a umí mistrně vykreslit figury. Bez konce není jen politické téma, ale pracuje s každodenními lidskými pocity. (11.12.2022)

Vynikající osobnost neprávem podceňované polské kinematografie Krzystof Kieslowski v tomto sugestivním filmu naznačil až s krutou důsledností skutečnou tvář tzv. socialismu v Polsku osmdesátých let. Předčasně zesnulý tvůrce v zemi, kde nábožensky cítit stále znamená v lidovém povědomí skutečně žít, sahá po paralelnich dějích - duchovém, klíčícím v duši smutkem sklíčené vdovy, která nejen nechce, ale také nedokáže a neumí zapomenout, a reálném, který ony mystické zážitky sráží nesmlouvavým pohledem vědy do roviny projevů bolestně zasažené a těžce zraněné psychiky. Touha po splynutí s mrtvým je silnější než vdovino mateřství i vůle žít. Ani zoufalá snaha zahlušit toto vnitřní osobnostní zemětřesení (nikoliv propadnutí prostituci) nestačí. Děj i vdovin život spějí k hrůznému, ale nevyhnutelnému závěru, jenž v sobě zahrnuje i mravní a hodnotový marasmus pozdně stalinistických režimů ochabujícího vnějšího sovětského impéria. U nás neznámá, krásná Szapolowska hraje svůj part s virtuozitou geniální dramatické umělkyně, kamennou tváří, která skrývá dmutí a otřesy, jež jí prochvívají, takřka dokonale. Více než různé dramaticky i herecky nedomrlé domácí české pokusy prostředkuje skvělý Polák i poučeným našincům duchovní korozi naší normalizace a totální rezignace společnosti té doby. Přes pomyslný piják tohoto negativu jako bychom sami sobě najednou rozuměli podstatně líp. (20.10.2007)

Polská politická depka. 1)  Takový film by u nás za komunistů sotva kdy vznikl a to ani v liberálním roce 1968, natož pak v roce 1985._____ 2)  Poláci šli prostě přímočaře do boje - buď anebo. Nabízí se srovnání s českou opatrností, váháním a rozpaky._____ 3)  Jinak všechno už napsal tomtomtoma*****, nemám, co bych dodal. (09.02.2023)

Ešte dobre, že som najprv poctivo dokončil celý Dekalóg, a až následne potom som sa pustil do tohto, mimoriadne komorného filmu, čím chcem v podstate zdôrazniť predovšetkým to, že nebyť spomínaného seriálu, tak obsadenie vo filme, by mi bolo najskôr takmer úplne „neznáme”, aj keď na druhej strane rovnako pripúšťam, že si ich nemusím poriadne pamätať z dávnejšie videných filmov Krzysztofa "Kyseľa" Kieślowského, v ktorých si medzitým mohli kľudne zahrať, a veru, že áno. Napríklad taký Aleksander Bardini sa následne objavil trebárs i v Dvojakom živote Veroniky, alebo aj v jednej z farieb, a to konkrétne v Bielej, a to isté sa týka i Artura Barciśa, v podobnom ponímaní. / Vlastne by sa dalo ďalej podtrhnúť i to, že väčšina hereckého obsadenia má našťastie toľko priestoru, koľko mu po scenáristickej stránke prislúcha, i keď prvá je v titulkoch uvedená - pôvabná Grażyna Szapołowska, na ktorej je de-facto postavený celý príbeh, pričom nie je závislý výhradne iba od jej postavy Urszuly Zyrovej, no priamo od nej sa to začína celé prejavovať, ako od vdovy po advokátovi Antekovi Zyrovi, kedy úvodné zábery sú tak extrémne dôrazné a pohlcujúce, čo pociťujem asi aj kvôli zvolenej, melancholickej hudbe Zbigniewa Preisnera, čiže hudobný podkres a kamera Jaceka Petryckého, sú jednozančne tými najspoľahlivejšími "aspektmi", až takto zaujímavého, no zároveň, vskutku pomerne dosť depresívneho počinu! Samozrejme ich dopĺňal i režisér, ktorý ma zamestnával neustálymi scénami, ktoré sú zvyčajne podnetne nakrútené, ako sa na režisérskeho majstra skrátka patrí, ale zase môžu taktiež vzbudzovať i občasné pohoršenia zo strany prizerajúceho sa diváka, ktorý s tým síce nemôže absolútne nič urobiť, a teda sa môže tomu všetkému len prizerať, a premýšľať, prečo protagonista/protagonistka tak koná? \ Nehovorím, že by mal mať niekto dotyčný/dotyčná neustále - kontroverzné správanie, no po nejakom čase, sa tento "pocit" čoraz viac zintenzívňuje, až samotné ukončenie moje dojmy len potvrdzujú, čo som si už zo začiatku sám myslel...? Toto rozhodnutie daného charakteru je možno opodstatnené, ale závisí to od uhla pohľadu. / Čo sa nestihlo dokončiť počas života, v tom sa bude môcť pokračovať neskôr, veď každý z nás je predsa nahraditeľným, však? Film kladie množstvo otázok, ktoré ma prinútili sa nad nimi ešte o to viac zamyslieť, na čo snáď niekedy nájdem (vhodné) odpovede? (27.09.2022)