Obrazy starého světa

TOTO SÚ PRÍBEHY ĽUDÍ, KTORÍ OSTALI SAMI SEBOU, ZABUDNUTÍ A PROSTÍ, VRASTENÍ DO ZEME, Z KTOREJ VYŠLI. NEMOŽNO ICH PRESADIŤ, PRETOŽE BY ZAHYNULI. - D. Hanák: "Kdyby se nám podařilo udělat aspoň jeden film, který vydrží tu zkoušku času..." Vím, pane režisére, o jednom Vašem filmu, který tou zkouškou času prošel! A z celého srdce Vám za něj děkuji! (02.02.2014)

Inspirován fotografiemi Martina Martinčeka, které jsou do filmu zakomponovány, natočil Dušan Hanák poetický vhled do života starých lidí v zapadlých slovenských vískách. Nadpozemsky působící vráščité tváře obyčejných a navzdory zažité představě ne vždy moudrých staříků se "dostávají na zem", když je kamera sleduje v moderním městě, či když zaznamenává jejich udivené reakce na "obyčejný" mikrofon. Otázky na "životní moudra" ("Co je v životě nejdůležitější?") zůstávají mnohdy nezodpovězeny. Moudrost a zkušenost se však neprojevují jen chytrými slovy, ale též neplačtivým přístupem k životu a vzpomínkám. Jednolitá atmosféra scén, které zachycují postavy v jejich autentickém prostředí, je mimořádná - chudé chalupy s nejnutnějšími životními proprietami (postel, stůl, příbor) působí pohádkově, archaicky, ale budí i úctu. Ještě za komunistů (1989) byl film spolu s dalšími Hanákovými díly uveden v Berlíně. Film Já milujem, ty miluješ tam získal Stříbrného medvěda za režii. (21.07.2005)

Důchodci vyprávěj, důchodci zpívaj, důchodci kouřej, důchodci chlastaj, důchodci si stěžujou... Znervózňuje mě představa, že při takovym životnim stylu bych tady měl bejt do 100. (11.03.2011)

Nádhera a šok. Příběhy o velmi starých, prostých lidech, žijících na sklonku života z různých důvodů osaměle. Podmínky jako ve středověku. Stáří, těžké nemoci, postižení, přitom závislí jen sami na sobě. Bída a dřina, nic víc. Dnes máme desetitisíce zubožených bezdomovců (vloni cca 30 tisíc, další stovce tisíc bezdomovectví hrozilo), bezprizorních a opuštěných mladých, starých, takže tenhle film tolik lidí nepřekvapí. Ale tehdy, za totáče, kdy všichni byli jakž takž zabezpečeni a komunisté si na tom zakládali, to musela být síla. Inu, taky byl dlouho v trezoru. (09.02.2014)

Tenhle dokument jsem poprvé viděl během přijímaček na pražskou filmovou vědu, takže jsem si jej vychutnal dokonale. Takhle nějak si představuji skutečně zajímavý dokument. (27.05.2003)

Nelze popsat slovy - je to dotek něčeho zásadního, co nám již nadobro proteklo mezi prsty a z toho důvodu je s každým přibývajícím rokem je sledování tohoto filmu palčivější a dobová invektiva v nadčasovém podání se mění až v žalozpěv dávno ztraceného světa. (21.02.2012)

Tenhle dokument jsem poprvé viděl během přijímaček na pražskou filmovou vědu, takže jsem si jej vychutnal dokonale. Tak me tak napada - pousteji tam taky neco jinyho?;o) (22.05.2004)

Velmi silný a působivý film. Jen nevím, zda ta působivá výtvarná stránka vlastně nezjemňuje tvrdou realitu. Nabízí se porovnání s Špátovým Respice finem, ale to porovnání si odpustím, protože nevím, který film bych měl hodnotit jako lepší. (26.12.2010)

Jednicka mezi (cz) dokumentarnimi filmy a jeden z nejvetsich filmovych zazitku LFS 07 (27.07.2007)

Dokument, v ktorom sa skvie viac ľudskosti ako v civilizácii samotnej. Hanákove famózne zábery, Martinečkove jedinečné fotografie a Hálkova hudba sprostredkúvajú všedné príbehy, ktoré doslova a do písmena napísal sám život, neskutočne pekne a zároveň bôľne. Úprimné, neherecké rozprávanie ľudí v jeseni svojho života som hltal ako sa len rozprávanie starých rodičov dá hltať. Každá jedna veta je skvost, či už úsmevná alebo smutná životná múdrosť. O samotne a biede, o starobe, o prírode a láske, o práci na vidieku, bolesti, závislostiach, o Bohu a ľudskej sile, o živote, o smrti. O človeku. (9/10) (24.01.2012)

Ptáci a duše se vrací tam, kde jim bylo dobře... (07.01.2009)

Vnímavý a citlivý dokument, rozmýšlející se nad základními životními otázkami. Odpovědi hledá u těch nejpovolanějších, u těch, kteří už v životě lecos zažili. (30.06.2009)

Na rozdiel napríklad od katolíckej moderny, ktorá v 30. a 40. rokoch významne spolu-určovala podobu slovenskej literatúry, a svojich predstaviteľov i nástupcov uchovala aj do nasledujúcich dekád, spiritualita si cesty do filmu hľadala len „pohľadom ponad rameno“. Budem veľmi zjednodušovať, ale musím. Masová povaha filmového média ho v tragických obdobiach 20. storočia nútila vstupovať skôr do iných, propagandistických rolí, ktoré sa viac než na tichú kontempláciu a abstraktné idei zameriavali na budovateľské nadšenie. V 50. rokoch boli navyše mnohí náboženskí predstavitelia perzekvovaní, až o dekádu neskôr sa vzťah štátu a náboženstva aspoň sčasti uvoľnil. Spolu s tým mohli do filmu vstúpiť nové podnety a začať vznikať diela, ktoré sa tematicky i formálne vyjadrovali duchovne a k duchovnu. (...) Aj Obrazy starého sveta sú obrazmi akéhosi natívneho, pred-moderného „budovateľstva“. Na rozdiel od jednotlivca transcendujúceho do spoločenskej totality, však sledujeme jednotlivca vnoreného a spolu-podieľajúceho sa na všetko-prestupujúcom svete „prírody“. Spirituálna transcendencia sa tu teda obracia k Totalite, ktorá sa priamo manifestuje na spievajúcich sochách – telách staručkých hlavných postáv – v akejsi obdobe japonského ideálu sabi. Tento pocit zdôrazňujú, či skôr vytvárajú statické obrazy, fotografie, v ktorých je telo prichytené v nemennosti tejto premeny a tým aj vo večnosti zanikania. Filmový čas i priestor sa tu teda napája na rytmické cykly prírody s ich vlastnými pravidelnými liturgiami, v ktorých, ako ozveny v kostole, zaznievajú Händelove skladby. Celým filmom následne preniká snaha prichytiť tento transcendentný časopriestor pri priamych prejavoch a vnárať do tohto vyvolávacieho roztoku celuloid. Vďaka tomu sú Obrazy starého sveta tiež jedným z tých staručkých tiel – „spievajúcich sôch, ktoré pretrvajú veky“. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

"Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy." I tak se to dá uvést. Netvrdím, že budeme všichni na stará kolena žít v maringotce, chlastat borovičku a po ránu vydudávat po pastvách. Ale každý jednou, dá li Bůh, zestárne. Zdaleka ne každý se ovšem může procházet po vzrostlém lese v místech, kde před sedmdesáti lety pěstoval brambory. Úžasné! Po pětatřiceti jsem začal chápat svoje prarodiče. A proto milujme, pracujme a radujme se... Život je o každodenních malých radostech. (06.03.2012)

Snímek působí straší, než ve skutečnosti je rokem výroby, a to zasazením do chudinského prostředí. Zajímavá sonda, k zamyšlení. Dlouhá tak akorát. Nějakou hlubší filosofii a moudrost stáří ale nepřináší, pouze dokumentuje. Ani to není málo. KVIFF 2022 (08.07.2022)

...zasa až toľko škody sa nestalo,že bol v trezore. S nadšením po revolúcii som pozrel a no nič extra..... (18.02.2013)

Ten film je v jednotlivostiach možno aj krásny, ale... nemožno sa ubrániť dojmu, že tam niekde za rohom, v prítmí, číha Vilo Rozboril. My exotifikujúce hyeny. (19.11.2012)

Mimoriadne kvalitny film o postarsom obyvatelstve, ktore obyvalo Liptov a Oravu, poctivo pracovalo, a sem-tam aj holdovalo mensim nerestiam. 76 % (26.03.2013)

Totálne nechápem to hodnotenie. To hádam ani nemyslíte vážne. Ak by tu a tam niektorí udelili 3*, tak to pochopím, ale 85% je výsmech filmom, ktoré sú dobré po každej stránke, ale majú výrazne menšie hodnotenie. Niekto napíše zaujímavý a do detailov premyslený scenár, kvalitne sa to natočí po vizuálnej stránke a herci podajú presvedčivé výkony. K tomu patričná hudba, efekty, strih, napätie, dobrý dojem a táto ČB nudná kreatúra za pár drobných to tromfne? (06.07.2018)

No tak jo. Tak Dušan Hanák fakt umí a neměl jsem ho posuzovat jen podle Dně radosti. Obrazy starého světa (i když dneska už by se to mohlo jmenovat Obrazy zanikajícího světa) jsou naprosto dokonalým dílem, které je silným poetickým dokumentem s obrovským myšlenkovým rozsahem. Hanákovi se perfektní filmařinou povedlo z rozhovorů s několika starých lidí a jejich fotek vytvořit něco velkolepého a mnoho pronesených vět mi přišlo dost pravdivých a hlubokých. Bylo jich fakt hodně a až se na ten film podívám podruhé, klidně je zde vypíšu, protože teď si pamatuji jejich poselství, ale ne to, jak přesně byly řečeny. Je to film o mnoha věcech - stáří, rozdílech mezi životem ve městě a na vesnici, o člověku a jeho existenci, o drobných radostech ze života (a s tím spojené to, že má smysl žít na tomhle světě) a i dalších tématech. To vše je dostatečně probráno v pouhých 64 minutách, které rychle utečou a dívá se na ně příjemně, pokud vám tedy samozřejmě sedne styl, jakým je natočený. Mě sedl fakt hodně (i když jsem v to moc nevěřil), a to i svou zvláštní poetikou. A scéna, kdy muž pasoucí ovce chodí po poli a hraje na nějaké divné dudy (nevyznám se v hudebních nástrojích, sorry) je jednou z nejlepších, co kdy v dějinách filmu vznikla. A to říkám málokdy. Jen mám tak trochu dojem, že kdyby někdo natočil takový dokument dnes, asi propadne, jelikož je dneska "in" nadávat na důchodce a vesnice... Možná to je ale jen můj dojem. Každopádně Obrazy starého světa mě svojí poetikou a filozofií dostaly tolik, jako už fakt dlouho nic - naposledy snad Šťastný Lazzaro. Jestli se mi dostanou do oblíbených filmů, to si nemyslím, ale do mého seznamu oblíbených filmů patří určitě, a to na dost vysokou příčku. Taky to byl snad ten nejsilnější dokument, co jsem kdy viděl a ani bych se to nebál označit za nejsilnější československý film - spolu s Démanty noci. A to jsem ještě v 10 minutě říkal, že to není špatné, ale že těch 86% si to tady nezaslouží... Houby! 5* (21.06.2020)