Wind River

Když se sejdou dvě srdce - jedno na dlani a druhé roztříštěné na tisíc kousků - aby vyřešily vraždu v místě, odkud se naděje na lepší zítřky dávno odstěhovala, vznikne něco až niterně osobního, čeho se bojíme my všichni. Že jednou slunce skutečně zajde a šedivá realita bude něčím naprosto všedním, s čím už ani nepůjde nic dělat. Sem tam padne pár slov navíc, ale většinu času zvládá Sheridan udržet rovnici "méně znamená více". Renner je na Oscara. Takhle se hraje očima! (05.10.2017)

Když máte rádi filmy a měsíčně jich dáte celou řadu včetně těch nových, tak rádi oceníte film, který je od začátku do konce tak precizně napsán, že je radost na něj koukat. Asi proto bych jednoduše popsal, proč jsem filmu dal pět hvězd. Měl jsem totiž pocit, že od začátku do konce koukám na kriminálku s celou parádou. Nijak složité vysvětlování, úžasně mrazivá atmosféra, nádherné prostředí. Všechno do sebe perfektně zapadá a vy si k tomu všemu užíváte nejenom tu zkušenostmi strádající Elizabeth Olsen, ale také toho osamělého bojovníka za spravedlnost, kterým se Jeremy Renner sám ocenil v momentě, když si nasadil tu bílou kombinézu a vydal se do terénu. Byl jsem nadšen. V případě tohoto filmu mi neunikla ani minuta. A nejlepší na tom všem je, že z něj sakra cítíte rukopis Taylora Sheridana. Cítíte tu mrazivou realitu Sicaria, ale i ty nebezpečné přestřelky filmu Za každou cenu. A i přesto víte, že tenhle film je svým způsobem stejně naprosto jedinečný. Snad mu ta píle zůstane i nadále. Wind River je filmařsky jedním z nejlépe zvládnutých filmů, co jsem v roce 2017 viděl. (12.10.2017)

Staré indiánské přísloví praví „Yansa wa'do unega awoyeni ta'li atsilahu!“, kteréžto moudro v odborném překladu znamená volně parafrázováno něco jako „Chcaním na tomahawk bizona dvakrát nepřesolíš!“. Vidíte! Tohle s rudochy, tedy abychom byli rasisticky korektní, tak Amerikoameričany, jen za pomocí korálků, ohnivé vody a později chechtavého prachu provedli zkurvení bílí kolonizátoři, patriotisticky se ohánějící Zemi svobodných se spravedlností pro všechny. Ti sice velkohubě zrušili otroctví, ale na indiánství tak nějak zapomněli, protože už tenkrát měli první obřízkové kliky vykolíkované grunty, Rothschildové s Rockefellery začínali pomalu lichvit a tahat za nitky, tudíž by byl podobný incident přinejmenším nekošer. A tak je jen tiše odsunuli do neobývatelných prdelí, které nikdo nechtěl, kde živoří dodnes, všichni ti Olčetrhendi je tam akorát jezdí píchat a okrádat, a oni jsou příliš hrdí, než aby parazitovali na uzurpátorech a otvírali si huby jako negři. Také o tom je tohle Šeridanovo dramatické lkaní nad rozkopaným týpím. Mimo to ještě čumíte na stupidně jednoduchou unylou detektivku, která se místy vleče snad pomaleji než inspektor Bárneby ve svém Vauxhólu z Kóstnu do Horních Pičovic (pro geografické hnědopichy Upper Cunterbery). Tudíž to rozhodně není adekvátní masivnímu cákání místních kapacypů, ovšem jisté kouzlo to určitě má. To spočívá zejména ve zvolených lokacích (jednomu z toho mrznou koule, i když je při produkci přilepený na radiátoru), překvapivě výbornému hraní všech zúčastněných (dokonce i jindy totálně kožená Ólsenka párkrát nakrabatila čelo), atmosférické režii a solidně zdramatizovanému scénáři s opravdu skvěle natočeným a roztomile rezolutním koncem. Takže skalpovaná čtyřka. (01.10.2017)

Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75% (10.07.2017)

Tenhle film sakra klame tělem. Jeho většina je pouze odstínem severských detektivek (sociální problémy, krajina, kde se děj odehrává). Ovšem jen do té doby, než je porušena chronologie vyprávění a následuje scéna, kdy se v jedné vteřině člověk začne chovat jako zvíře. Není moc věcí, které by mě ve filmu šokovaly, ale tenhle moment mi ležel v hlavě dlouho. Asi se budu opakovat, ale tenhle Sheridanův kousek na mě zapůsobil víc, než celej slavnej Sicario. Uvidíme dál. 90%. (05.06.2018)