Nikdys nebyl

Ztělesněné trauma, ranař i citlivý malý chlapec, který si rád zazpívá s matkou, ale hlavně samozvaný anděl spravedlnosti přicházející pro hříšníky rovnou od bran pekelných. Život ho již nemůže překvapit, vše vstřebává až děsivě chladně. Pár hodin jeho života je nám zde nabízeno ve velmi vymazlené režii, (akce skrze bezpečnostní kamery či pohřeb v jezeře excelentní...) s povedeným hudebním doprovodem, nicméně velmi okrajově, jaksi nekonkrétně, film toho o nikom ze zúčastněných moc neprozradí, jedná se o nekompromisní a drsný pohled to křičících myslí...zachránce i obětí. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (04.04.2018)

Pomstychtivý jeblý pičus s kladivem a pozitivně diagnostikovanými PTS, PMS, LMD, TMD, ADHD a dalšími psychozkratkami je rozhodně vynikající námět na řádně sugestivní a strhující řezničinu. To by ovšem režisérka nesměla být certifikovaný artový hnědopich a i jako scénáristka by musela více scénáristit a méně fetovat. Tudíž v tomto případě našemu, byť fámózně střihnutému pičusovi tři čtvrtiny filmu prostě jen tak jebe, má halušky nebo čumí do zdi, a během té zbývající čtvrtiny spasí pipinku z bordelu, načež mu někdo, kdoví kdo, vyvraždí okolí a on pak za to někoho, kdoví koho, umlátí mimo záběr kladivem. Konec. Pokud chcete vědět, o co vlastně šlo, popřípadě se u toho i zabavit, a nejste zrovna jeden z těch olupených rozumbradických paniců s rychlou pravačkou a slovníkem cizích termitů v propoceném podpaždí, vřele doporučuji dílo analyzovat zavěšeni na dračím ocasu či s kapesníkem napuštěným ředidlem na nose. Jinak se místo toho raději sto minut ponuďte třeba u počítání krevních destiček v hematomu na pravém ukazováčku, vniklém zběsilým mačkáním tlačítka FFW. (09.05.2018)

Pokud je “Good time” excelentní tripovou jízdou, pak je “Nikdys nebyl” precizní, skoro až artově natočenou, sondou do hlubin jednoho muže, který díky svým pochybným prácičkám přijde o všechno, ale má tu schopnost se ze všeho probít. Ne úplně po vzoru Johna Wicka, ale spíše s kladívkem v ruce jako v Oldboy. A je to svižná 90minutová jízda, která leckoho může unudit k smrti, mně ovšem nějakým způsobem totálně vtáhla. Phoenixovi tyhle role sedí jako prdel na hrnec a doufám, že jich ještě pár dostane. (16.04.2018)

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)

Pokus o artovější Taxikáře, bohužel nevyšel a v tomto případě mě to moc mrzí. Trailery vypadaly strašně cool, ale film tak nepůsobí prakticky vůbec. Phoenix je fajn a přestože se jeho postava chová v 80% dost podivně, je to jediné, proč se film dá dokoukat. Jinak se jedná o film, který nenabízí nic zajímavé, ačkoliv se tváří hrozně důležitě. (02.05.2018)