Mise

Hudba Ennia Morriconeho Misii samotnou předchází a já jsem se k ní dostal dlouho před filmem a k mému překvapení se stala dlouhodobě jednou z mých vůbec nejposlouchanějších záležitostí. Překvapivě proto, že ona hudba nepatří zrovna k té, která by mě nějak zaujala na první poslech. Moje první reakce byla dokonale chladná. Spíše jsem jí z důvodu její dobré pověsti dal opakovanou šanci a vlastně ani dnes nemůžu říct, že bych k ní měl nějaký vyloženě pozitivní vztah, spíše mě prostě přitahuje, že si jí musím stále pouštět. Je to zvláštní. Film samotný na mě zapůsobil podobně chladně jako prvně hudba a měl na mě spíš efekt vzdělávací. Jak tak nad tím přemýšlím, jak hudba tak film se mě moc osobně netýkají z důvodu, že příliš dají na očividnou krásu, obojí nemá čmouhu. I přesto, že ve filmu jsou vraždy a smrt, působí to jakoby vznešeně, ctnostně. Takový styl mi nesedí, a proto si nechávám odstup. Jinak se mi s výjimkou několika okamžiků předpokládám do paměti nevryje film nijak silně, není na něm nic zvláštního. Snad až na okamžiky, které působily podivně, jako figurína mnicha ve vodě na začátku, či závěrečná bitva, která mnohdy spíše připomínala jakousi klučičí sranda bitku dvou znepřátelených chlapeckých gangů. I když její protagonisté mají možná větší nasazení a více bojují o své zdraví a život, než postavy tohohle filmu, které někdy vypadaly, jakože je jim úplně jedno, jestli umřou nebo ne (a nemyslím tím tu úplnou závěrečnou scénu u kostela (která by se dala použít jako instantní zvedač hodnocení), ale hlavně tu předtím na řece). (09.02.2010)

Na první podívání kdysi před lety pětihvězdičkový dojem: silný, dojemný příběh s velkorysou výpravou, krásnou hudbou a skvělými hereckými výkony. Zánik přirozeného, svobodného života jihoamerických indiánů vlivem nenažraných bílých kolonizátorů (cholera je měla poskákat!). Podruhé - nedávno - už to nebyla taková síla, ale značnou roli v tom mohl sehrát můj nudící se spoludivák, balvan jeden, který přes veškeré vzdělání a serióznost asi nezvládne sledovat nic inteligentního v pomalejším tempu. K dovršení celého neštěstí je natolik zarytý ateista, že se mu náboženské (především tedy křesťanské) motivy naprosto hnusí, ikdyž mu nejsou podsouvány a jen dokumentují nějakou dobu a místo. Taky nejsem věřící, ale averzí netrpím (aspoň ne tak často), "Mission" považuji za krásný, kvalitní film, byť jej v nejbližších letech znovu vidět nehodlám (a s balvanem never more). 88% (30.06.2010)

De Niro a Irons předvádějí úžasnou hereckou extratřídu při krásné Morriconeho hudbě. Ta je opravdu skvostná (a po letech musím říct, že její živá varianta, v rámci koncertní šňůry mistra, je ještě působivější). Režii Rolanda Joffého se v jeho mistrovském kousku nedá nic vytknout a působivá kamera předkládá pohledy na skutečnou přírodu. Pohled na náboženství, který si celou dobu okatě říká o svojí nadčasovost, ale daří se mu to. Škoda, že jde o tolik zapomenuté dílo... (28.06.2005)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Konečně jsem viděl Misii, dlouho jsem ten film chtěl vidět a byl jsem hodně zvědavý, co se mnou udělá jeho zhlédnutí, když je tak vychvalovaný. A tak se i stalo. Bylo to téměř epicky dokonalé, i když neradostné vyprávění. Již od prvních úžasných záběrů kamery zahrnuje příběh diváka neopakovatelnou malebností pozoruhodných obrazů a zvuky dunících vodopádů amazonských pralesů rovníkové oblasti Jižní Ameriky. Mimo jiné převážná většina scén se natáčela v deštném pralese Amazonie na kolumbijském území. Volně převyprávěné pojetí tragedie nevinných indiánů je srozumitelně čitelná i pro laika dějepisu. Režisér Roland Joffé mistrovsky pracuje s dobovými reáliemi, kde žádný detail není ponechán náhodě. Když hovořím o kvalitách filmu, nelze se nezmínit, že jde o příběh se silným teologickým a emociálním podtextem, který z mého hlediska hodnotím velmi pozitivně. Protože přináší i zamyšlení nad věčným zápasem dobra se zlem. A i když závěrečný boj je nevyhnutelný a tragický, lze říci, že v celém příběhu lze najít i jistou hlubší sdělnost. Nicméně špetka fakt neuškodí. Na pomezí tehdejší Paraguaye, Argentiny a Brazílie v šestnáctém a sedmnáctém století jezuité díky své přívětivé misijní činnosti získali pro katolickou víru mnoho indiánů. Jeden z mnoha důvodů zničení misií byl ovšem také slušně prosperující koloniální obchod jezuitského řádu samozřejmě za účasti pokřtěných indiánů, který silně konkuroval tehdejším španělsko-portugalským obchodníkům. A nyní konečně k tomu hlavnímu, nezbývá než dodat, že sám za sebe se přiznám, že závěr filmu téměř vyvolal slzu v oku. (01.08.2011)