Case for a Rookie Hangman
Režie:
Pavel JuráčekScénář:
Pavel JuráčekKamera:
Jan KališHudba:
Luboš FišerHrají:
Lubomír Kostelka, Klára Jerneková, Slávka Budínová, Milena Zahrynowská, Pavel Landovský, Miroslav Macháček, Radovan Lukavský, Nataša Gollová, Jiří Hálek (více)Obsahy(1)
Mladý muž jménem Lemuel Gulliver (L. Kostelka) jednoho dne zabloudí autem na tajemné silnici a havaruje. Ke svému úžasu zjistí, že nehodu způsobil oblečený zajíc s kapesními hodinkami. Od té chvíle Gullivera, jenž se ocitl v tajemné zemi Balnibarbi, potkávají samé prapodivné věci: budova uprostřed polí mu připomíná rodný dům i školu, kolem se objevují mlčící lidé, kdosi Lemuela pronásleduje a střílí po něm. Později se Gulliver seznámí s historií balnibarbského hlavního města Laputy, které kdysi uniklo nepřátelskému obležení tak, že se vzneslo do výše. A právě tam musí Gulliver uprchnout poté, co je odsouzen k smrti a předán do rukou začínajícího kata… Fantaskní román Jonathana Swifta "Gulliverovy cesty" se stal klasikou dětské literatury, avšak jakožto ostře satirické dílo je určené spíše dospělým. Scenárista a režisér Pavel Juráček ve svém filmu zpracoval méně známou kapitolu románu. Vyprávění zasadil do soudobých reálií a vytvořil významově složité podobenství, vyjadřující jeho vlastní, ale i společenské dobové pocity. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Halucinogenní fantasmagorie ()
Jeden z nejlepších českých filmů. Často na něj myslím. Nekonečný zdroj inspiriace. Vztah k Juřáčkovi i po těch letech na pomezí lásky a nenávisti, jak to s některými autory bývá. Doplňující četba - Juráčkovy deníky. Doplňující film - Klíč k určování trpaslíků. ()
Některé filmy měly zůstat v trezoru. I když, dá se to vidět. Bohužel většina dnešních českých filmů by ten trezor potřebovala... ()
Jediná hlavní role pana Kostelky v roli "Gulivera" , jinak ten film je pořádný mazec a opět má oblíbená tripová záležitost , exteriéry starého Mostu před demolicí tomu dodaly patřičnou atmosféru . Skvěle pan Juráček , něco takového už u nás dnes asi nikdo nenatočí , není kdo... ()
Přiznám se bez mučení, že jsem filmu téměř vůbec nerozuměl. Pravděpodobně je na vyšší intelektuální dimenzi. Je to film zajímavý, pár pěkných momentů určitě oceňuji, ale celkově se vzdávám hodnocení, protože nejde dát odpad a zároveň nemůžu dát 5*. ()
Skvělé. Nová vlna jak vyšitá. Zcela prapodivné situace a absurdní dialogy, asi největší role L. Kostelky? Klára Jerneková - radost na ni pohledět... ()
Takoví jsme byli. ()
Dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších a nejnedoceněnějších filmů české kinematografie. Všem bych jej rád doporučil. ()
Je vždy problém hodnotit film tak úzce spjatý z podmínkami a dobou vzniku, jakož i s osudy jeho tvůrců. Zvláště pokud film putoval do trezoru, stal se tak protirežimním a jeho režisér byl perzekvován. Za odvahu, nasazení a za uměleckou ambici patří tvůrcům hluboká poklona. Na druhé straně film samotný je možná díky této protirežimní auře trochu přeceňovaný. Je snad možno koukat na něj i trochu kritičtěji: osvědčené paradigma, prvoplánová umělecká ambice, směšování žánrů - není to chvílemi trochu kýč? ()
Jeden z nejlepších, nejstrašlivejších, nejtíživějších, nejpodivnějších a v neposlední řadě nejhumornějších filmů co jsem kdy viděl. ()
Objektivně vzato kvalitní, nicméně také nesmírně nudné podobenství o absurdním životě v totalitní společnosti, kombinující v sobě příběh Swiftových Gulliverových cest, Kafkova Procesu a povídku V kárném táboře. Spíše než o ucelený děj jde o sled více či méně souvisejících scén, jejichž vzájemné přechody jsou (evidentně záměrně) velmi nejasné - méně by zde možná bylo více. Přesto jde o film, který rozhodně stojí za shlédnutí, přinejmenším v kontextu české nové vlny. ()
Pseudointelektuální slátanina nejtěžšího kalibru. Mám rád filmy ze 60. let. Jsou jiné, netypické, hereckým obsazením, vizuálně i myšlenkově, často absurdní, ale tohle jsem opravdu nepobral. Za hranicí surrealismu, nevím. Vydržel jsem asi padesát minut, plných nesmyslných dialogů a čekal jsem, že se něčeho chytím. Nestalo se, vypnul jsem to. ()
Perfektní haluz-snový začátek. ()
Film, který téměř nikdo neviděl, především proto, že záhy zmizel v trezoru a po revoluci už na něj téměř nikdo nevzpomenul. Jednalo se o jedinou hlavní roli L. Kostelky ve filmu. Film, který měl v české historii nejdelší stopáž. Juráčkova pečlivost dala vzniknout dokonale natočeným a propracovaným scénám (řada z nic působí ryze surrealisticky, mnohé jako panoramatické obrazy Hieronyma Bosche) a obrovské množství nanejvýš napůl zodpovězených otázek. Film je tak u nás naprostý unikát, nadčasová metafora, který v sobě přes svou nedopovězenost skrývá jasná poselství, varování a zpověď. Jeví se jako depresivní metafora totalitního režimu, který lidem mění myšlení a zanechává svět v jakési nekonečné znepokojující smyčce, odkud není úniku. Dům ze začátku filmu se vrací znovu a znovu, ačkoliv se podle děje jedná zcela určitě o jiná místa. Lidé se objevují, mizí a zase se objevují s jinými jmény. Destruktivní logiku přijímají všichni za samozřejmou, hlavního hrdinu však ničí, protože se nemůže vymanit ze své minulosti, ve které zůstává uvězněn a do které se později zdánlivě nelogicky dobrovolně vrací. Všechny ty neustálé návraty dobře známých postav, interiérů a vzpomínek velmi silně naznačují, že ve skutečnosti se jedná o autorovo zabloudění do svých nejniternějších vzpomínek. Bizardní svět, kam se podivným způsobem dostane, je náš svět, kde se Juráček cítí jako exot, kterému přijde počínání ostatních nesmyslné. Protože Juráček točil tento film pro sebe, vychází z jeho vlastního nitra a hlavy, nemáme šanci celé dílo pochopit, máme jen náznaky, které nám poodhalují jen část a část si domýšlíme. Létající ostrov je svět marných nadějí, které si člověk dělá. Ani tady se nezbaví návratu stále stejných postav. Laputa se původně měla natáčet na jistém francouzském ostrově, což se bohužel nepodařilo, ale Český Krumlov se ve filmu vyjímá krásně. L. Kostelka hraje hlavní roli, což je s podivem, neboť ve vedlejších rolích se objevují mnohem známější a ostřílenější herci. Ačkoliv on sám ve filmu nijak nezáří, působí uvěřitelně a přesvědčivě. Je ale pravda, že přinejmenším jeden proslov hlavní postavy působí dojmem, že scénárista nezná pořádek slov ve větě. Někoho film může nudit pro své na sebe nenavazující pasáže, děj bez jasného výkladu, podle mě je to však možná nejlepší český film vůbec, o kterém by se dalo napsat strašně moc a pořád by to bylo málo. ____________ "Řekl jsem: Poslouchej, Vyskoči, jdou ty hodiny nazpět, anebo se mi to jen zdá? Ale on namítne: co stále máte, copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?"___ "Všimli jste si jaké bylo letos vysloveno slunce? Takové slunce, jaké bylo letos, ještě nikdy nebylo."___ "Pozoruji věž, čekám, že se pohne. Chodím na nádraží, čekám, že přijede vlak. Jenže všechno se děje někde jinde, pane! Já nemám o čem psát." ()
Dlouho jsem neviděla český film, který by na mě tak hluboce zapůsobil. Filmy české nové vlny jsou dnes už notoricky známé. Je tedy s podivem, že tomu není zrovna tak u snímku Případ pro začínajícího kata. Řekla bych dokonce, že většinu zmíněných filmů i převyšuje. Velkým překvapením pro mě byl herec Lubomír Kostelka v hlavní roli Lemuela Gullivera. Dosud jsem byla zvyklá vídat ho pouze v rolích staříků v komediích typu Trhala fialky dynamitem. Tahle úloha mu vyloženě sedla a myslím, že by si takových rolí zasloužil mnohem víc. Zdá se, že totalitní doba neumlčela pouze jen výborně filmaře, ale vybrala si svou daň i mezi hereckými talenty. ()
Když do hovna napícháte párátka, budete tvrdit, že to je ježek, ježek to prostě není. To platí o této píčovině, označené jako umění. 90% zde hodnoticích to beztak ani pochopilo, ale je to holt umění, dám tomu nejvyšší známku... ()
Filmová podobenství jsou prostě divná.... ()
Snímek z roku 1969, který metaforicky zobrazuje tehdejší dobu, je bezmála nejlepším dílem Pavla Juráčka. Za použití několika mála efektů se snažil vyjádřit duševní stavy hlavního hrdiny, dialogy a situace jsou jasným vyjádřením o totalitním režimu a názornou představou určenou mladším generacím, které režim nezažili. Pro mě je film jasným příkladem pro pojem Nová vlna. ()
Neporozuměla jsem, nemůžu hodnotit.. Jen mi přijde, že ten, kdo psal scénář, musel být magor nebo génius. ()
Případ pro začínajícího kata volně navazuje na fragment z třetího dílu Gulliverových cest Jonathana Swifta Cesta na Balnibarbi a Laputy. Juráček mění žánr ze satiry na alegorii, současně posouvá ohnisko příběhu: nejde mu již o výsměch hlouposti a hloupým, nýbrž o jistoty a bezpečí, které hloupost poskytuje hloupým. Juráček píše v Deníku: „Mě prostě pobuřuje, že blbost se u nás každému odpouští, že k blbosti jsou všichni odjakživa shovívaví, že blbost je považována za vlastnost neškodnou, milou a lidovou. Z toho důvodu si u nás každý blbec myslí, že je vlastně moudrý, zatímco moudří, aby měli pokoj, dělají ze sebe blbce, a tato věc byla dovedena k takové dokonalosti, že dneska už ani univerzitní profesor nedokáže spolehlivě odpovědět na otázku, zda Josef Švejk byl blb či nikoliv. Pod kůži se nám zažrala pověra, že rozum, bystrost a vzdělání jsou podezřelé, a samými ohledy k blbcům blbneme s nimi.“ Podobně jako v Postavě k podpírání rozvíjí téma neautentického, odcizeného bytí jakožto důsledku podřízení se pseudoautoritě modly (kultu), "jakoby existenci". Opět slova autora filmu: „Současníci mohli luštit Gullivera jako křížovku, neboť jej přecpali jinotaji, skrývačkami, narážkami, dnes již většinou zasutými. Avšak tato možnost mě zajímala jen krátkou dobu. Došlo mi, že bych se dopustil anachronismu v metodě, přesněji řečeno v technice příběhu, jelikož bych se neustále musel vtěsnávat do příliš ortodoxního, a navíc velice opotřebovaného žánru. Do satiry.“ Významové dvojsmysly satiře vlastní vylučuje také v deníkovém zápisu z 28. listopadu 1966: „Marně se však bráním, šťourají se v textu a nacházejí „neobyčejně chytře zašifrované“ upomínky na konkrétní historické osoby či situace. Fikar nalezl v sekvenci Gulliverova přelíčení alegorii procesů se Slánským, byl nadšen, jak krásně jsem to postihl, a já mu s povzdechem a bez úspěchu musel dlouho vysvětlovat, že jsem si při práci na procesy padesátých let ani jednou nevzpomněl a navíc, že jsem se jedenkrát nepokoušel cokoli zašifrovávat.“ Na jiném místě pak dodává: „Gulliver není satira a každý, kdo si od toho filmu slibuje pikantní zážitek, bude zklamán.“ Jestliže ve své prvotině Postava k podpírání Juráček konstatuje stíny tehdejší československé pokultové (kult J.V.Stalina) duchovní krajiny, v Katovi se již odhodlává k svébytné reflexi těchto stínů. Existenciální bezvýchodnost Gullivera je v Katovi zvýrazněna pomocí metafory nemožnosti pokračovaní v Cestě vpřed, v nemožnosti smysluplné perspektivy a naděje. Hlavní postava je nucena sestoupit do prostoru, v němž pramení zdroj bezvýchodné situace jejího bytí. Prochází stínovým prostorem totality, její duchovní krajnou, aby nakonec v události nahlédnutí pravdy o sobě obnovila smysl a odvahu být. Ta se projevuje hlavně tím, že Gulliver aktualizuje nové potencionality svého bytí na Cestě, která nyní může pokračovat. Případ pro začínajího kata je bravůrní film poctivého tázání se a touhy člověka - v tomto případě zarmouceného ateisty P. Juráčka - po smyslu věcí vezdejších. () (méně) (více)