Případ pro začínajícího kata

Tíživá atmosféra, absurdno, naprostá nejistota - cestovatel Gulliver se dostane do záhadného tajemného světa, kterému nerozumí on a vlastně nikdo. Metaforický obraz naší vlastní existence, tak, jak ji nechceme vidět... Jeden z nejlepších českých filmů, který přes dveře trezoru nemohl k divákovi, s odstupem času je však o to více ceněn. (26.07.2002)

Pavel Juráček byl skvělý scénárista nevšedních filmů (namátkou Ikarie XB1, Sedmikrásky, Konec srpna v hotelu Ozón), keré mají tu smůlu, že si je oblíbili kritici. Že na ně tvrdošíjně lepí nápis ART a hradbou školometských řečiček se snaží vyvolat dojem, že jsou to filmy pro hrstku osvícených nadlidí. Bohužel úspěšně, takže televize nemají odvahu ty filmy vysílat. Případ pro začínajícího kata má ke vší smůle ještě punc depresivní politické kafkárny a to je v očích většiny diváků rozsudek smrti. Proto je třeba dodat, že je kromě toho taky zábavný, hravý a hýřivě fantastický, aniž by tím svůj hlavní záměr jakkoli šidil - třeba při scéně u soudu jsem se smál a současně mi běhal mráz po zádech. V Gulliverově bloudění zemí Balnibarbi a létající Laputou si IMHO najde něco každý, kdo kdy vězel v osidlech jakéhokoli dogmatického systému "převýchovy". A je vcelku nepodstatné, zda to byl komunismus, fašismus, organizované náboženství nebo obyčejné školství. 80% (22.01.2007)

„Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“ Vrchol Juráčkovy (režisérské i scenáristické) tvorby i československé nové vlny. Přes brzký zákaz mne překvapuje, že takto komplexně zašifrované, Kafkou a Swiftem poučené zprostředkování pocitů jedince neakceptovaného společností vůbec bylo dokončeno. Je to film plně autorský (mužem s kočkou odkazující na Postavu k podpírání), absurdní, satirický, zneklidňující, ale hlavně filozofický. Klade (si) otázky, nedává odpovědi. Ideje, s nimiž je Gulliver v různých podobách konfrontován, jsou pro Juráčka důležitější než ucelený příběh. Také rozdělení do dvanácti dosti odlišných kapitol, z nichž první dvě slouží k jakémusi úvodnímu „zasvěcení“, vylučuje souvislé vyprávění, jakkoli jde o film s důmyslně vymyšlenou strukturou (teprve ve druhé polovině se film trochu zklidní a mnohé matoucí fragmenty začnou dávat smysl). Proč ostatně žádat striktně logickou strukturu od filmu vzniklého ve světě, v němž zákony logiky pozbyly platnosti? Atmosférou intenzivně pochmurné, analýzou rozmanitých lidských povah velmi pronikavé „otevřené dílo“ (směr vaší interpretace se do velké míry bude odvíjet od toho, zda se zaměříte spíše na individuální, nebo na společenskou rovinu), které lze pro jeho stylistickou originalitu (jump cuty, symetrické kompozice, prvky grotesky, neustále rozbíjení časoprostorových vztahů) obdivovat i v momentech, kdy vůbec nebudete chápat, co vlastně sledujete (tj. často). 95% Zajímavé komentáře: sinp, honajz, Aug, dikobrasson (25.04.2018)

Ach, já už pomalu nevím, co k takovým podobným filmům ze šedesátých let psát. Ony jsou všechny v podstatě... stejné, tak tíživé, a přece jedinečné, když se podívám kupříkladu na Starce na chmelu, působí jako dlouho očekávaný zázrak. Poučka, kterou stále opakovala moje maminka, je zkrátka universální a dá se aplikovat i na film: "Je to hřích v době Beatles a Rolling Stones blbnout lidem hlavy písněmi o kotěti v botě." (27.05.2010)

Vynikající Swiftova satira, krutě a nemilosrdně se vysmívající zlořádům své (samozřejmě nejen té) doby posloužila jako odrazový můstek k srovnatelnému, o musilovsko-kafkovsko-camusovské motivy obahacenému dílu o společnosti řídící se nepochopitelnými pravidly, likvidující samu sebe i projevy jakékoliv svébytné individuality. Nesmírně palčivé, zdánlivě symbolistické zaznamenání zlořádů své doby pochopitelně ve svých konkrétech ztrácí na čitelnosti, absurdní a existencionálně strašidelné atmosféry nám tu však v každém případě zůstává dost. (22.11.2006)