Sestřičky

Karel Kachyňa uprostřed rozplizlosti normalizace nemohl točit filmy tak otevřeně a kriticky, jako ke konci šedesátých let, další Ucho by mu rozhodně v té době neprošlo, zaujal tedy k 50. letům (nuceně?) smířlivější postoj a rozhodl se použít dobově upřednostňovaný rastr sociálněkritický... Vybral si nehostinné lokace čerstvě zkolektivizovaného venkova (tato kontroverzní událost je také ve filmu přímo zmiňována, oběti kolektivizace jsou tu však vykresleny hodně schématicky a dogmaticky jako zatvrzelí zastánci starých poměrů) a modelové schéma nově příchozího pozorovatele - příběh mladé adeptky osvětového povolání-poslání (které se jeho filmy vine jako leitmotiv - Pozor, vizita!, Městem chodí Mikuláš...), zdravotní sestřičky se na pozadí doby sotva vyjímá, dobové běsnění a děsy jsou tu upozaděny a o 50. letech film hovoří jen v druhém plánu. Do popředí je ukotven komorní příběh mladé ženy ve fázi přelomového životného období, ona fáze dospívání, hledání svého místa v životě, frustrace z absence partnera, generační neshody - opozitum k rodičům, vrchní sestře a zpočátku i k významové protihráčce starší zkušené sestřičce ve vynikajícím hereckém zosobnění Jiřiny Jiráskové. Abstraktum Zkušenosti a její přenášení je možná tím hlavním metrem a důvodem, proč celý snímek vznikl. Tak jako na nemocničním oddělení předávají po generace starší a zkušení lékaři své nabyté zkušenosti a vědomosti mladším kolegům a kolegyním či sestrám, konkrétně rutinérský primář, tak i v osobním životě dostává Marie podanou pomocnou ruku právě od své nové spolubydlící a kolegyně. Krásný tragikomický film o generační výměně a její potřebné nikdy nekončící cyklicitě, krásný a poetický film o hledání sebe sama a svého místa v životě a ve světě... A na počátek osmdesátých let skutečně hodně otevřený a odvážný film... (22.12.2007)

Jedna z výnimiek, u ktorých idem pri opakovanom zhliadnutí s hodnotením hore. Film je krásne obyčajný, pravdivý, vrátane uveriteľných hereckých výkonov, je aj vtipný a ak nájde spolupracujúceho diváka, určite ho nesklame. Bez problémov ho zaradím do svojej Top 100 CS, len musím nájsť iný, ktorý na to doplatí. (05.04.2010)

Nikdy nevíme, co zlého bude k čemu dobré. Nejen o tom je hořce úsměvný příběh mladé zdravotní sestry, jejíž život a především dozrávání zásadním způsobem ovlivnil nečekaně těžký trest za spíš komický prohřešek a z bezstarostného dospívání ve velké nemocnici ji vrhl do drsné reality zabláceného venkova padesátých let. Téměř komorní příběh o jedné neobvyklé škole života mě baví nejen svou zvláštní poetickou atmosférou a hereckým výkonem Aleny Mihulové, která jím převálcovala i všemi adorovanou Jiřinu Jiráskovou, ale také několika nezapomenutelnými scénami a pak Bořivojem Navrátilem v roli doktora Sevíta. Sestřičky nejsou nejlepším Kachyňovým filmem, přesto patří k těm, ke kterým se občas rád vracím. (18.01.2012)

Všední den venkovského komunistického Československa umístěnek, prudérie, padesátých let, ale ne jejich první, ale druhé poloviny s patrným ulevením a zmírněním praktik, kterými vstupoval po roce 1948 do života. Pozorný divák si všimne řady výroků, které dobu přesahují a současně charakterizují (náznaky generačních sporů mezi Marií a babi). Kachyňa dal v tomto díle prostor hercům tehdejší střední a mladé generace (Vízner, Vetchý, Mihulová, Husák); kvalitní scénář zo umožnil i dalším výborným hercům, z nichž do paměti mi vstoupil nejvíce ve stínu poněkud stojící Bořivoj Navrátil. Přechodné období mezi koncem budovatelské generace a nástupem generace Pražského jara výstižně dokreslují nevzhledné budovy a domy poloslamového vzhledu, úděsně zanedbané interiéry chlévů prvních kolektivizačních družstev a státních statků a celá řada dalších prvků, které jsou tak samozřejmé pro pamětnickou a neobvyklé pro současnou mladou generaci. Skloubení lyrických i realistických prvků, skutečné tváře režimu i nesnadného venkovského života, křehkého dívčího dospívání i lidské malosti a všednosti jsou největším přínosem SESTŘIČEK. Báseň vdechnutá do všedního života normálních lidí. Lehce se to píše, podstatně hůře uskutečňuje. A úspěch bývá trpce vydobytý a vzácný. I v té generaci báječných mladých mužů a žen šedesátých let. Víznerova bonusová slova o tom, že až s odstupem času začíná doceňovat výjimečnost a nadčasovost tohoto skvělého filmu jsou charakteristická i výstižná zároveň. Opravdu k nim není co dodat. (27.01.2008)

Syrová poetika života - trpká i úsměvná ... nadčasová. Poválečná doba se nezastavila, jen kráčela trochu smířlivěji ke světlým zítřkům - a v marastu všedních dnů si každý hledal své místo na slunci ... tak jako vždycky - neboť zmiňované světlé zítřky nám patrně nebyly, nejsou a nebudou souzené ... v žádných časech ... minulých ani budoucích. Kromě jiného možná proto, že tu a tam se kolo dějin pootočí - a my někdy dostaneme dokonce i to, co jsme chtěli ... (10.01.2013)