Ucho

Lahodně trpký komorní psychologický koncert pro umělecké duo (a retrospektivně vkládaný doprovodný orchestr). Kdo Se Bojí Virginie Woolfové zkombinované s reálným socialismem a normalizační intersoudružskou paranoiou. Bujaré večírky a recepce, Soudruh, morální kvality každého druhého prominenta - tohle prostě nevyhnutelně muselo do trezoru. Syrové, bez poetiky Skřivánků Na Niti nebo Všech Dobrých Rodáků, ale z hlediska výpovědní hodnoty i formy co do výsledku stejně precizní. 90% (24.08.2011)

Nesmírně odvážný film, který se může v dnešní době v klidu srovnávat s německým oscarovým Das Leben der Anderen z roku 2006. A to považme, že oba filmy dělí 36 let! Český film je mnohem komornější. Potemnělé stísněné prostředí spolu s černobílou kamerou, vytváří psychicky velmi depresivní atmosféru, které dominují mimořádné výkony Bohdalové s Brzobohatým. Zejména role zhroucené alkoholičky je od Bohdalové výjimečný výkon a jedna z mála vážných rolí, ve kterých jí můžeme vidět. Kachyňova obžaloba STB a jejích odposlechů je o to cennější, že reagovala přímo na momentální situaci. Přišel s tím v době, kdy se o tom všichni báli jen promluvit. Málokdo z nezasvědcených tušil, jak komunistická tajná policie funguje. I v tomto filmu jde spíš o varování před špatnými principy než o autenticitu komunistického policejního přístupu. Např. scéna, kdy to přišli „dokončit“, je významově přehnaná a nadsazená. Svůj účel ale splnila. Ukázala, že pokud jde o některé věci, člověk nemá přátele. Střídavé záchvaty strachu, hysterie, hádek, hledání logických východisek, přináší divákovi prostřednictvím mrazivých dialogů dvou lidí opravdu vypjatý zážitek. Dlouhá a děsivá noc. Probdělá noc, která předznamenává závan počínající normalizace. 84% (13.10.2011)

Brilantní a na svou dobu velmi odvážný film. Brzobohatý a Bohdalová odvádí jedny z nejlepších výkonů své kariéry. Depresivní snímek stojí ale hlavně na skvělém scénáři Jana Procházky. I přes to, že se skoro celý film odehrává v jednom domě, je víc strhující než lecjaký akční film. Ucho ale hlavně skvěle zachycuje paranoidní atmosféru strachu doby, kdy vám soudruzi viděli až do žaludku a odposlouchávání se stalo běžnou součástí života. Pro dnešní generaci něco naprosto nepředstavitelného. (21.03.2009)

Všechny žerty stranou. Je sice sympatické, že dodnes Bohdalová dokáže smeknout před Procházkou, ale skutečně měl jediný film takovou cenu, aby kvůli němu zahodila celou svou předešlou kariéru? Ucho se záhy stalo důvodem pro to, aby její pestré snažení ve filmu (již od roku 1937) s nemalými výsledky, vzalo velice rychle za své a ona se proměnila ve stereotypní stálici televizní obrazovky. Později se sice pokusila vrátit na velké plátno, ale to minimum z let 90. nemůže nikdy zacelit promarněnost dvou dekád, ve kterých mohla plně zúročit své zralé herectví. Štěstí v neštěstí měl pak samozřejmě Brzobohatý i Kachyňa, kteří pokračovali mnohem plynuleji... (07.04.2011)

Na společenské promenádě přítomní poslušně aplaudují soudruhově řeči, pronesené bezobsažným „newspeakem“. Vinnými nejsou vinní, nýbrž nežádoucí a u mocenského koryta budou sice vždy ti, kteří něco vědí, ale na druhé. Nic není jisté, konec, jenž může být stejně tak novým začátkem, čekejte kdykoliv. Bohdalová i Brzobohatý hrají o život (vzhledem k odvážnosti filmu skoro doslova) a jsou to paradoxně oni dva, kdo si jedou nejvíc po krku. Riziko nepřichází zvenčí, už dávno je vevnitř. Karel Kachyňa přispěl do trezoru napínavým, nadčasovým filmem, který má své místo po boku Nicholsonovy Virginie Wolfové, stejně tak Coppolova Rozhovoru. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, Morien, sportovec, Aidan, Jansen (11.04.2010)