Zlaté časy rádia

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík. (27.03.2015)

Allenovo vyznání lásky ke svým dětským létum, kdy rádio znamenalo pro lidi neuvěřitelně mnoho, kdy kluci s dalekohledy na plážích hlídali japonské ponorky a totožným dalekohledem šmírovali nahé ženy v oknech, ach ta idyla :) Více viz Poznámky. (30.05.2002)

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy... (21.10.2013)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)

Woody Allenovi sentiment sluší, člověk se zasní, zjistí, že dětství je nádherné a pochopí, co asi mohlo formovat Woodyho Allena a jak dobře umí zvládnout dobovou látku, jak umí z historek z třicátých a čtyřicátých let o rozhlase stvořit nádherný dobový snímek, který je velkým pohlazením po duši a divák docení pečlivost dobových detailů a stylovou práci kamery a všech zúčastněných herců včetně báječné Mii Farrow, která mě v každé roli pro Woodyho nepřestává překvapovat a dojímat! Fantastický zážitek. (26.05.2013)