Tvář

V Ryju de Dziuranero stavějí garby widelcowe sochu obrkudlanky, s níž chtějí trumfnout i tu téměř stejnojmennou brazilskou prdel. Při této modlolibé činnosti přijde sympatický klerometalista o xicht a následuje štiplavý, nakysle žluklý popis tváře současných polských vidlí, kde bramborovice teče proudem, faráři si při zpovědích lačně osahávají Ducha svatého a kde je kvůli staletím příbuzenského křížení, tu a tam zpestřeného nějakým tím roztomilým hospodářským zvířátkem, největší mozkovou kapacitou cigánský kopáč Dezider. Popis plný bigotní malosti, pokrytectví, šosáctví, lopatismu a vítězství víry nad rozumem. A to je na stát, kde si i pro potracení týden mrtvého zárodku musíte zaplavat do Baltu, nebo pojít, a kde na vás v případě fyzické či psychické odchylky od katolické matrice bez váhání zavolají exorcistu, vcelku odvážná freska, při níž však vaše hemoroidy opět trochu doplácejí na plíživou rozvleklost. Na tomto místě však musím konstatovat, že i pro erudovaného kritika mého formátu je velice dificilní narativně takovýto konotativně inkonzistentní, teologicko – letorální kompilát uchopit, jakž ostatně i cokoliv jiného, když byl ještě před pár hodinami namrdaný jak sysel z cieszynskiego desetiprocentního zabijáka obrů, piva s denaturákem, které více než decentně popíjel při nočním koncertu vážné hudby v Kině na Granicy . Takže to mohlo být klidně i na čtyři, co já teď, kurwa, vím. No i tak ma szanowna pani Małgorzata jaja i nawet się nie boi Metalike do ścieżki dźwiękowej wpierdolicz. (03.05.2018)

Já jsem strašně rád, že Polská kinematografie dostává v našich kinech stále větší prostor, protože má publiku co předávat ať už emoce, smích nebo opravdu skvělé herecké i filmařské výkony. To se týká i filmu Tvář. Nejde ani tak o vyobrazení polské společnosti, ale o způsobu jakým se v tomto filmu společnost vyobrazuje a Jacka mě lidsky hrozně líto, prostý kluk se srdcem na správným místě a dostával to tam dost sežrat. Hlavně mě nikdy nepřestane fascinovat, jak dokážou být ženský chladný a bezcitný. Tohle mám momentálně v hlavě nejvíc, postavu Dagmary je to opět další důkaz, že ženám nerozumím a opravněně se jich bojím. Dal bych asi i pět, ale některé scény si Małgorzata klidně mohla odpustit, jako třeba hádku na hřbitově, to je už dost ohraný téma a i bez ní je jasný, co člověk sleduje za lidi. (19.09.2018)

V rámci Polska a tamních tendencí na přepisování historie a snah o uzákonění jediného správného pohledu na domnělou polskou idylu představuje "Tvář" zajisté ambiciózní, odvážný a potřebný projekt. Na druhou stranu si ale přiznejme, že stranou stylových fines to nepřináší zrovna nic objevně obrazoboreckého či podvratného. "Tvář" navzdory řadě podnětných prvků neobsahuje nic co by vyloženě ťalo do jádra společnosti, spíš je to takové zasmušilejší a metalem proložené "Slunce, seno, jahody". Nespočívá ono nadšené přijetí kritikou náhodou v tom, že v dnešní době už člověk ve festivalovém mainstreamu je spíš zvyklý vídat emancipační příběhy, kde hrdinové vzkvétají navzdory svému okolí, než prostě filmy, které by ukazovaly obyčejné lidi jako burany a křupany? (04.10.2018)

Přiznám se, že jsem se na tento film hodně těšil. Polská kinematografie vládne Evropou a z tohoto příběhu jsem cítil přesně ten cynický, černý, ale svým způsobem i jaksi laskavý humor, který je absurdní, ale zároveň ze života. Něco, co mi je z českých komedií dřívějších let vlastní, ale dneska se s tím už prakticky nesetkávám. A tahle atmosféra ve filmu opravdu byla. Jen škoda, že celý ten absurdní nádech byl pojat více vážně, než s humorem. Humor by byl, ale je tak moc suchý, že na něj divák nepřijde okamžitě. Tvář je ale určitě hodně zajímavý film a za shlédnutí rozhodně stojí. (04.12.2018)

Jsme všichni tak trochu kurvy a tak trochu v prdeli, jako by se rozléhalo jihopolským venkovem, kde se pod největší sochou Krista na světě potácí panoptikum pokryteckých, xenofobních a vystrašených tvorů, mezi nimiž trčí páčo, maluch a metalové hadry rebela Jacka. Malgorzata Szumowská se hlásí s originální a jedovatou směsicí romantické bajky o vnitřní kráse a realistické výpovědi o stavu současné východoevropské společnosti, která se tak děsí všeho nového a vzývá neexistující tradice tak úporně, až naprosto ztratila tvář. Tohle je film, který české kinematografii chybí. Nedokonalý, ale relevantní a utržený ze řetězu. Nedoostřený přesně tak, jako identita jeho postav. (12.09.2018)