Tvář

Pěkné; nemilosrdné i zábavné. Potřebné! Bohužel mi nějak nejde přes prsty ,,originální". Už název je od Bergmana, první scéna je v podstatě Český sen. I ten příběh o muži, co se smiřuje s novou tváří, jsem jistě v nějakém noiru viděl. To je ale jen drobná vada na kráse. Pokud se zeptáte, zda vyrazit na Tvář do kina, odpovídám: určitě ano. Jednak proto, že je dobré tento snímek podporovat (protože bude celá řada lidí, co ho budou nenávidět). A pak také proto, že možná naznačuje, kam by se mohl vyvíjet evropský umělecký film. Artový, a přece srozumitelný. Temný, ale přesto neobyčejně vtipný. Asi jako projížďka na koni při západu slunce za zvuků Gigi D´Agostina. (17.08.2018)

V Ryju de Dziuranero stavějí garby widelcowe sochu obrkudlanky, s níž chtějí trumfnout i tu téměř stejnojmennou brazilskou prdel. Při této modlolibé činnosti přijde sympatický klerometalista o xicht a následuje štiplavý, nakysle žluklý popis tváře současných polských vidlí, kde bramborovice teče proudem, faráři si při zpovědích lačně osahávají Ducha svatého a kde je kvůli staletím příbuzenského křížení, tu a tam zpestřeného nějakým tím roztomilým hospodářským zvířátkem, největší mozkovou kapacitou cigánský kopáč Dezider. Popis plný bigotní malosti, pokrytectví, šosáctví, lopatismu a vítězství víry nad rozumem. A to je na stát, kde si i pro potracení týden mrtvého zárodku musíte zaplavat do Baltu, nebo pojít, a kde na vás v případě fyzické či psychické odchylky od katolické matrice bez váhání zavolají exorcistu, vcelku odvážná freska, při níž však vaše hemoroidy opět trochu doplácejí na plíživou rozvleklost. Na tomto místě však musím konstatovat, že i pro erudovaného kritika mého formátu je velice dificilní narativně takovýto konotativně inkonzistentní, teologicko – letorální kompilát uchopit, jakž ostatně i cokoliv jiného, když byl ještě před pár hodinami namrdaný jak sysel z cieszynskiego desetiprocentního zabijáka obrů, piva s denaturákem, které více než decentně popíjel při nočním koncertu vážné hudby v Kině na Granicy . Takže to mohlo být klidně i na čtyři, co já teď, kurwa, vím. No i tak ma szanowna pani Małgorzata jaja i nawet się nie boi Metalike do ścieżki dźwiękowej wpierdolicz. (03.05.2018)

Šedivá realita v které probíhají zabijačky, slaví se Vánoce a slavnosti církve , říkají rasistické fórky Tělesně postižený muž stojí nad duševně pokřivenou společností. Okolní reakce na něj jsou silné. Tvář je obrazově silná a sděluje symbol útěků za svobodou z omezených zapadákovů. Syrová bizarnost pocitově zabírá, místo je to až na hranici černého humoru. (30.03.2019)

V Riu je velká socha Krista, v Polsku je větší, já bych chtěl ještě větší! - Tohle ale není tvář kristovská ani bergmanovská. Tohle je "prasečí tvář" (vždyť prasečí a lidské embryo není delší dobu rozpoznatelné), tvář toho, kdo ztratil svou tvář, kdo ztatil svoji identitu (do počítače se můžete přihlásil už i svojí tváří), přičemž žádnou z postav nelze přesněji identifikovat, snad až na rodinné vztahy. Přestože filmové obrazy nejsou zcela koherentní ani příliš inspirativní, výsledný dojem je celistvý a nelze jej pominout. Čím je Kristus větší, tím menší jsou lidi, které žijí pod jeho dohledem. A tak nakonec jsem rád, že tam nežiju; zpovědi a věčný život jsou v tomto rámci sotva představitelné. - Kamera tu pracuje se speciální funkcí ostření; zajímavé a (raději) neopakovatelné. (03.11.2023)

Pred 50 rokmi ešte sci-fi, vďaka pokroku vedy a techniky dnes už prekvapivá skutočná udalosť... Na tomto filme s neštandardnou témou identity človeka s transplatovanou tvárou ma v prvom rade zaujalo odľhačené, priam tragikomické spracovanie. Tak pôsobí nechcene trochu aj samotný život Jaceka, ktorý na seba upútava väčšiu pozornosť až svojou osudovou nehodou a neskôr ho v období biedy živí reklama postavená na tejto jeho sláve. Tvár svojim spôsobom nielen otvorene kritizuje niektoré oblasti spoločnosti, ale popri kontroverznej téme ešte stačí šokovať aj veľmi odvážnym čiernym humorom (pes pobehujúci po hroboch, babička v akcii s muchalupkou pri truhle s mrtvolou). Celkovo ale vo mne vyvolával film skôr len trpké úsmevy, možno až ľútosť, keď Jacekova snúbenica odmietla po jeho transplantácii naplánovanú svadbu a ako pravá ruka sa ukázala (aj na úkor svojho manželstva) sestra. Silný náboženský kontext priniesol zaujímavý kontrast v rámci hudobnej stránky (spievané modlitby a vianočná omša v protiklade k Jacekovmu obľúbenému metalu či diskotékového techna) a obohatil príbeh o dôležitú postavu farára, dodávajúcu filmu ďalší osobitý rozmer v postoji k hlavnému hrdinovi a ostatným, avšak v momente šialeného ,,prebúdzania diabla v tele" na mňa pôsobil ten všade prítomný čierny humor trochu prehrane. Rozhodne ale ide o pozoruhodnú snímku súčasnej poľskej filmovej scény, s témou zo súčasnosti a spracovaním zaujímavým po všetkých stránkach (vrátane kamery). (70%) [Kino Úsmev, Košice - Be2Can] (29.09.2018)