Probuzení

Film se sice natočil v temných 50. letech, ale mládež v tomto filmu rozhodně nepatří mezi nějaký uvědomělý svazáky a pionýry. Žádnou bolševickou agitku jsem neobjevil a téma o rebelující mládeži je nadčasový, takže klidně by někdo mohl podobný dílo natočit i dneska. Příběh je uvěřitelnej, postavy nejsou taky žádný černobílý figurky a tehdy začínající mladý herci jako Brejchová, Kostka nebo Kodet působili věrohodně. Jsou tam nějaký hluchý místa jako třeba hraní volejbalu, ale celkově tenhle film musim pochválit. Jinak mě zaujalo, že Josef Kemr už tenkrát vypadal jako doochodce. (24.01.2021)

Rok před svým vrcholným snímkem Vyšší princip natočil Jiří Krejčík drama Probuzení, které takřka symbolicky předznamenává charakter doby, uprostřed schematismu filmové tvorby 50. let, toho nejtemnějšího období novodobé české historie, které se plně vyrovnává protektorátním časům, byl Krejčík schopen již netočit budovatelské filmy, ale prosadit si vznik psychologického dramatu signalizující postupné tání dogmatismu 50. let... Sonda do života problémové mládeže (tzv. pásků) stojící mimo zářné budovatelské snažení národa prezentované oficiálními sdělovacími prostředky je přelomová už svou existencí - prezentace a vlastně už samé připuštění existence podobných lidí, jaké zobrazuje film, byla v kinematografii té doby cosi neslýchaného. V budovatelském filmu jsou jen dva póly hrdinů - uvědomělý komunista a zavrženíhodný třídní nepřítel, tady je ovšem prezentován nový pohled - i třídní nepřítel může mít sympatie divákovy. Krejčíkův film je sice ještě zatížen stigmatem doby svého vzniku, ale 3 roky po smrti Stalina a Gottwalda a Chruščovově odhalení kultu osobnosti se přece jen už pomalu prolamují ledy. Ten film je i dnes krásný, křehký a lyrický a někde uvnitř hluboce smutný, což se uprostřed rozjásaného budování socialistických zítřků u filmu ze současnosti hledá jen stěží. Jde rovněž o silnou generační výpověď, s jinými filmy se soudobá mládež mohla ztotožňovat jen těžko. Potěší herecké výkony i účast celé plejády začínajících pozdějších hereckých legend, stejně jako výborná kamera, v jejímž pojetí je dobová Praha neradostná a šedivá... Překvapila mne hudba Zdeňka Lišky, prakticky vůbec se mi ji nepodařilo identifikovat a o jeho autorství jsem si přečetl až v závěrečných titulcích...ještě evidentně nenese znaky typické pro pozdější mistrovu filmovou tvorbu... Rok 1959 a postupné prob(o)uzení společnosti hybernované okovy komunistické totality... (25.06.2018)

Krejčík opět zaválel. Svého času veliký hit mezi mladými u nás i v zemích ´východního bloku´, který udělal z mladičké Jany Brejchové mezinárodní hvězdu. Bez jakkýchkoliv náznaků ideologizace generační výpověď mladé generace, která se v poststalinské době pozvolna tajících ledů může začít zhluboka nadechovat, rebelantství a nesměle nastupující rock´n´roll. Vynikající Petr Kostka ve svém hereckém debutu. Závěrečná optimisticky laděná scéna znovusetkání byla i přes nesouhlas Krejčíka dodána na popud schvalovatelů. (19.08.2006)

Byl jsem až překvapen, jak moc opravdový tenhle film je. Vzdor době svého vzniku jde o výborný, skvěle zahraný příběh s v českém filmu ne příliš častou romantickou zápletkou, jejíž dobrý konec mě v tomto případě vyloženě potěšil. Aby ne, na filmu se sešli režisér Krejčík a nastupující generace českých herců. Jak to, že mě film o mladých z roku 1959 osloví víc, než současné "generační výpovědi" polistopadových příštipkářů? (14.08.2006)

Velmi zajímavý příběh, kde víc než postava Jitky zaujme diváka Tonek, který se díky své zamilovanosti propadá do čím dál většího srabu, postupně nejen finančního, ale i existenčního, až se zdá, že není cesty zpět, v každém případě publikum s ním plně soucítí. Mladí herci byli přesní a film na jejich výkonech z nemalé části stojí, stejně jako na prohlubující se bezvýchodné a depresivní atmosféře. Celkový dojem trochu sráží vykonstruovaný konec, proto slabší 4* (15.12.2012)