Tátova volha

Je to vlastně fascinující střet vejdělkovsky vykořeněného světa bez hmatatelných problémů, kde jsou přitom přítomny traumata jako rakovina relativně mladého člověka a bezprostřední smrt v rodině. Problémy jsou všudypřítomné, ale postrádají jakoukoliv hmotnost a všichni trpí smutkem nonšalantní otrávenosti. Postavy řeší, jak co nejpohodlněji katalogizovat svůj život bez nutnosti užití morálky, citu a zájmu o cokoliv krom bezprostřední pohodlí. Hrdinky jsou tentokrát méně amorální, než je v českých filmech běžné, protože je odstraněno vše, vůči němu by šlo takový vztah vůbec vyjádřit (a když se to odnikud objeví, zachovají se postavy samozřejmě nejhůř, jak jde vůbec vymyslet). Celá jejich cesta je především o stvrzení toho, že jejich život je dokonalý právě takový, jaký je, a lidé jsou tím divnější, čím víc se jejich povaha a situace odlišují od těch našich dam. Je to uklidnění, ale také varování před jakoukoliv myšlenkou se mít nějaký zájem a definovat se jakoukoliv konkrétní vlastností. Snaha vší silou zabránit změně je je nejsilnější motivace nejvýraznějších činů - a rámovaná je jednoznačně kladně. Je to něco mezi splněným snem a noční můrou. (06.02.2019)

Jednu hvězdu za malebnou Smutného kameru (ale to se u šestinásobného držitele Českého lva v této disciplíně dalo očekávat) a jeden zábavně černohumorný dialog mezi někdejšími rivalkami v podání Balzerové a Cibulkové. Tolik k těm lepším věcem. A k těm horším... kde začít? Třeba v největší bolesti českého filmu, žánrové nevyhraněnosti. Chvilku se Tátova volha tváří jako antická tragédie (což podporuje tklivá klasická hudba), chvilku jako road movie, pak zas jako komedie... Postavy jsou jen načrtnuté figurky. Mužské role - všehovšudy dvě - jsou slabošské, ženské zase pouze karikatury na jednotlivé lidské typy. Slaboučký scénář předepisuje nějaké hraní jen Balzerové s Vilhelmovou, přičemž obě na mě působily, jako by je to ani nebavilo. Hlavní téma, jak si lidi vzájemně lžou, se v závěrečné katarzi odbude slovy "už mi nikdy nelži" a je hotovo. Hm. A humor za něco stojí, jen když sem tam (ale samozřejmě bezpečně a málo, aby se divák náhodou neurazil) sklouzne k trochu černějším tónům. No a ten product placement... ach jo. Já chápu, že u nás se bez něj peníze na film sehnat asi nedají, ale mně tak moc okatej PP prostě strašně vadí. Upřímně, to ať raději český film zajde na úbytě a zhyne, než aby se z něj stala hodinu a půl trvající reklama. A tam se přesně směřuje. (28.02.2018)

Asi před 2 roky jsem to nějak vzdal se současnou českou produkcí a dal jsem si s ní v kinech pauzu s tím, že budu navštěvovat ty filmy které mě nějak zaujmou a případně u nich uvidím jestli je v nich nějaký pokrok. Tak jsem se loni trošku spálil u Po strništi bos které byli fajn ale přece jenom jsem asi čekal víc. Uplynulo 6 měsíců a úplně jsem se nenaštval u Prezidenta Blaníka. A nyní po měsíci do kin se vydala novinka Jiřího Vejdělka jehož komedie patří mezi ty lepší. A byl jsem příjemně překvapen. Tátovu volhu bych se nebal označit za takové poloviční vykoupení současné české filmové scény. Spíše než komedii (kterých je v Čechách po čertu moc) jsem totiž dostal zajímavý film s chytrým myšlením o životě. Je to vlastně občas hrozná deprese která je prodaná hned od začátku kdy Eva v podání Elišky Balzerové truchlí nad manželem. Celej ten film vlastně skvěle táhnou herecky výkony. Eliška Balzerová je jako vždy perfektní a je to prostě paní herečka. Samosebou jí zdatně sekunduje Tatiana Vilhemová v podání její dcery Terezy. Zdaleka nejpropracovanější postavou je však Terezin manžel v podání Martina Myšičky který je pravděpodobně nejlépe vykreslenou postavou v českých filmech za poslední léta. Celkem na filmu obdivuji i to, že se ve Vejdělkově scénáři objevují celkem zajímavé zvraty které bych od něj nečekal. Ten film je i na čechy na neuvěřitelné řemeslné úrovni- perfektní hudba Jana P. Muchowa která po dlouhé době ukázala v českém filmu něco čemu se dá říkat hudba, krásné záběry kamery.... je to na české filmy slušný nadprůměr. Ano, úplně se tam nevyužijou camea slavných hereček jako Hana Macuichová či Eva Holubová, konec vyjde napůl na prázdno, občas to příliš padá k jednoduchému klišé, postava Bolka Polívky tam je jenom kvůli tomu aby tam byla nějaká vtipná figurka... i tak jde však na českou tvorbu o velice slušný nadprůměr který navíc u mně s klidným srdcem překonává Prezidenta Blaníka. Což bych si ještě před měsícem nedovoloval tvrdit, že tomu tak u mně bude. Viděno v kině:2x (09.03.2018)

Jiří Vejdělek vzal dvě herečky, posadil je do auta, a předpokládal, že to stačí na film. Natočil tak jedno z nejnudnějších road-movie vůbec, což by si nakonec nezasloužilo ani auto vyrobené v SSSR. Tři hlavní herci se chvílemi úspěšně snaží zakrývat, že tu není co hrát, přehlídka hereckých hvězd ve vedlejších rolích to má jednodušší, ale jejich figurky jsou vlastně všechny snadno zapomenutelné. Ani komedie, ani drama, jen hodina a půl pěkných obrázků. (29.03.2019)

Vypadalo to mnohem hůř, než to nakonec dopadlo. První polovina filmu (kterou v podstatě odvyprávěl trailer) se strašlivě táhne, nestane se v ní nic zásadního, nebaví ani nedojímá (ono vůbec to žánrové označení docela mate, rozhodně si nepředstavujte takovou zábavu jako v jiných Vejdělkových komediích). Příliš to nezachraňuje ani Vilhelmová, jejíž herecký projev mi nikdy k srdci nepřirostl. Paní Balzerová si odehraje svůj standard, ale babičku z "Žen v pokušení" už asi stejně nepřebije. Naštěstí se v poslední třetině konečně začne dít něco zajímavého než jenom "cesta od milenky k milence" a asi mi dáte za pravdu, že scény s Bolkem Polívkou filmu hodně pomohly v budování nejen nějakého napětí, ale hlavně kloudné dějové linky. Tu třetí hvězdičku dávám s přimhouřeným okem. Rozhodně nejhorší Vejdělek. (24.03.2019)