Mečiar

Na to, aby to opravdu někoho zasáhlo, je to bohužel extrémně elitářské a nedělá to nic jiného, než že štěpí voliče na intelektuály a vesnické (převážně seniorské) negramoty. Hrozná škoda. Mečiar je rozhodně politický fenomén, který se na Slovensku, jak ostatně dokument trefně podtrhuje, neustále vrací jako kolovrátek. Nvotová ale vůbec nezvládá jít do hloubky a snaha naroubovat na historickou retrospekci odporných politických činů svůj osobní pohled mladé angažované, leč přehnaně naivní voličky, brutálně selhává. Je hezké, že se mezi mladými voliči nechá poplácat po rameni anti-mečiarovského postoje. Ale k čemu to je dobré, když se nesnaží pochopit druhou stranu a odhalit opravdu stěžejní důvody, proč se Slovensko (a bohužel i Česko) nechá manipulovat vychcanými PR týmy a jejich populistickými tvářemi. Promarněná příležitost, byť díky historické exkurzi aspoň trochu přínosná. (10.03.2018)

Čo týmto chcela Terezka povedať? Chcela len podať historický exkurz v podobe dokumentu? Chcela priblížiť mladej generácií uja Vlada? Chcela sa zviesť na sláve Únosu? Rozhodne sa na dokument dá pozerať z rôznych uhlov, ale tak či onak, od objektivity to malo veľmi ďaleko. Dobré na zaspomínanie, objasnenie pár detailov a hlavne, že to nemalo prestrelenú minutáž a nezmyselné dokumentaristcké zábery. 3 z 5 (04.12.2017)

"Všetko je o emóciách." Osobně pojatý portrét slovenského Andreottiho, který ovšem své protivníky likvidoval s mnohem menší elegancí než protagonista filmu Paola Sorrentina. Nvotová se skrze Mečiarův mocenský vzestup a pád snaží lépe pochopit dobu a zemi, ve které vyrůstala. Někdejší dětské chápání světa na základě jednoduchých opozic typu dobro/zlo problematizuje jejich zasazením do kontextu, který kromě množství archivních záběrů zprostředkovávají mluvící hlavy několika mužů, kteří Mečiara znali nebo o něm psali. Hlavní slovo však patří samotné režisérce, jejíž lehce ironický komentář, nesnažící se vytvářet iluzi nestrannosti, nás provází celým příběhem. Dynamickou koláž starších i nově pořízených materiálů narušují pouze seriózní záběry Bratislavy z dronu (předpokládám), připomínající české a slovenské krimiseriály, které chtějí vypadat světově. V konspirační thriller se pak film definitivně láme, když dojde na únos Kováčova syna, jemuž je věnováno disproporčně mnoho prostoru. O Mečiarově vlivu na celou akci dnes asi málokdo pochybuje, ale bez důkazů, který by spojitost jednoznačně prokázaly, se pořád pohybujeme v oblasti spekulací. Nvotová navíc kauzu neukazuje z nového úhlu pohledu nebo v nových souvislostech a kromě zatloukajícího Mečiara ani nenabízí výpovědi lidí dosud odmítajících promluvit (jako Petra Nesvačilová v Zákonu Helena), které by rozsah, v jakém se záležitosti dokument věnuje, odůvodnily. Populistický politik a amatérský zpěvák (kdyby zvolil tuhle profesi, asi znechutí stejné množství lidí, ale napáchá méně škody), stavějící se do jedné linie s Jánošíkem, Tisem a Dubčekem, díky tomu z filmu vychází skoro jako obávaný šéf bratislavského podsvětí. Možná je ale v době znovu sílících nacionalistických nálad (skandování "Čechy Čechům!" mohlo být klidně natočeno dneska) zvýšená ostražitost vůči populistickým nacionalistům toužícím po neomezené moci na místě a Mečiarův portrét bychom neměli sledovat jako snahu vytěžit atraktivní, ale neaktuální téma, nýbrž coby varování před tím, k čemu opět směřujeme. Tentokrát i v Česku. 65% (17.10.2017)

Tereza Nvotová na Mečiarově příběhu ilustruje dějiny Slovenska a své rodiny a kontroverzního politika vnímá skrze rodinnou tradici. Je znát, že Mečiara její rodiče moc nemuseli. Po právu, však to byl gauner. Jakkoli ovšem nepřinesl nic dobrého a "mafiánský kapitalismus" Slovenska 90. let nese jeho podpis, nechyběly mu mimořádné schopnosti. Film ho líčí jako obdivuhodného převlékače kabátů - při listopadové revoluci jako podnikový právník jednu chvíli neochvějně stojí za komunistickým vedením, aby druhý den stál v čele stávkujících dělníků. Jeden den byl přesvědčený federalista a Čechoslovák, následující ráno je z něj slovenský nacionalista a příznivec rozdělení... A fantastický manipulátor. Jedna z hodně pitomých premis často kritizuje mladé lidi, že se nemůžou vyjadřovat o době, kterou nezažili, respektive si ji nepamatují, zatímco pamětníci ano. Je to nesmysl. Naopak: nezatížený pohled je třeba mnohem víc než tvorba lidí, kteří ve zdokumentovávané době žili. Právě ti mají dojmy subjektivně zkreslené, často se v hloubi duše za hříchy minulosti stydí - proto je třeba nové generace, aby nemilosrdně zobrazovala nedávnou minulost a nikoho nešetřila. To jde Nvotové výborně. A je tam i varovné memento pro nás. V závěru dokumentu, po konci Mečiarovy vrcholné kariéry, Nvotová naznačuje, že "mečiarismus" pokračuje v podobě Roberta Fica. Jeho blízký spolupracovník tam bez skrupulí a cynicky nastiňuje, jak se dělá politický marketing - stačí charismatický lídr, tři miliony eur, nestydět se plácat hlouposti - rázem máte stranu s dvacetiprocentními referencemi. Jak prosté. Přesně tohle se teď u nás děje. Kdokoli volí Babiše, Zemana nebo Okamuru, ať si dá facku. (11.03.2018)

Nevím, jak to hodnotit. Dokument je to sice cenný, ale odpovědi nečekejte. Nevím, kde je pravda. Ovšem fanatismus lidí, při zbožňování Vladka by se dalo přirovnat k tomu zbožňování Hitlera! Rozdíl je jen v tom, že Mečiar (Bohudík) nerozpoutal světovou válku, ale jen přihrával svým kamarádům při privatizaci podniků a možná měl prsty v únosu mladého Kováče. To ale jen možná, důkazy chybí! (19.01.2018)