Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Recenze (246)
Išla som si pekne napísať recenziu, začítala sa do hodnotení a nasrala sa. Že chcel režisér vyvolať zbytočné emócie? Povedzte mi, ktorá emócia v tomto filme bola zbytočná! Že tu boli zbytočné scény? Myslíte si, že tie decká sa v realite správali inak? Že boli racionálnejšie? Že sa nesnažili si navzájom pomôcť? Že im nevolali vystrašení rodičia? Že sa nevedeli lepšie ukryť? A ste vy normálni? V realite to muselo byť tak o 15646468x horšie. Nepredstaviteľne horšie, emotívnejšie, plné plaču, kriku, strachu, absolútnej totálnej hrôzy a paniky. Nič tu nebolo zbytočné, nič tu nebolo prehnané. Vo mne ostal jeden obrovský smútok z toho, keď si uvedomíte, čo sa na svete reálne deje a že sa to môže stať kedykoľvek a kdekoľvek, komukoľvek z nás. ()
Čekal jsem něco jiného. Takhle je to sonda do duše mladé dívky vystavené mimořádné životní situaci a nemusela být spojována s onou významnou historickou událostí. Zaujalo, že to byla taková vybíjená, nijak jsem událost nestudoval a má představa byla o takovém tom běžném pokropení rychlopalnou zbraní. Vše umocňuje výborný drásající zvuk jednotlivé střelby, který v podstatě představuje postavu predátora. ()
Technicky a herecky brilantne natočená dráma s podtónom reálnosti. Akurát som váhal, či udeliť tri hviezdy alebo päť hviezd, pretože aj taký United 93 tiež nemá "nič na viac" a boli sme z neho všetci zmrazení. Tento snímok na to ide svojským štýlom. Napríklad strelca za celú stopáž zachytíme sotva jeden krát na pár sekúnd, o orientácii kadiaľ uteká hlavná postava máte vždy prehľad, plus nechýba ani jej psychológia, ktorá nie je prehnaná, naopak je správne zapracovaná a dávkovaná do takéhoto typu rozprávania, hoci je vymyslená. Technika a triky s kamerou sa rovnajú tým od majstra Lubezkiho. Tak sa pýtam, potrebuje táto snímka niečo viac? ()
Hodně silná káva. ()
Z této tragédie by se dalo udělat mnohem lepší dílo, ne, nemuselo by to být tak akční nebo krvavé, jako by to udělali Američané, ale tady té akčnosti bylo přece jen málo, celý film se kdesi střílelo, ale až na tři krátké záběry z dáli útočník nebyl vůbec zachycen. Těch záběrů mladých lidí ukrytých pod keři nebo převisy bylo příliš mnoho, ta idea Erika Poppe mě prostě nudila - a přitom jsem pořád čekal,kdy se situace zdramatizovala. Možná tu hrály roliu i peníze, vůbec nebylo zachyceno nic z toho, jak se policie o masakru dozvěděla a jak reagovala. ()
Je super vidět film natočený na jediný záběr. Navíc hlavní hrdinka je velice sympatická. Když čte člověk zprávy, ani mu nedojde, že lidi na tom táboře netušili, co se to děje, kolik vrahů tam je, ani kdy to skončí. Kdokoli může teď moralizovat "měli udělat tohle " nebo "já bych šel tam". Ale s dostatkem informací je to snadné, oni je neměli. Hezky reálně zachycený nehezký teror bez rozuzlení. Realita jej totiž často nemá. ()
Najsilnejší filmový zážitok roka 2018 ()
Tady by pomohla kratší stopáž filmu. Hodina a půl povídání za zvuků střelby jednoho šílence. ()
Takhle, abych to uvedl na začátek, tak v podstatě děsivá atmosféra je tam vytvořena myslím, že dokonale! Rozhodně bych nechtěl být v kůži dětí na táboře, protože to fakt muselo být něco hnusného! Ale přeci jen, kdyby tam byl záběr na útočníka nebo nevím. Rozhodně je skvělý nápad, že vlastně v celém filmu nebyla hudba, protože když se to stalo ve skutečnosti, tak tam asi taky žádná hudba nehrála že! Samozřejmě by to nebyli američani, aby neudělali remake, na který se samozřejmě kouknu. Tak uvidíme no ()
Už samotný fakt, o tom, co se tehdy stalo, mi stačilo, abych byl v neskutečném napětí ... během začátku filmu ... je to naprosto otřesné ... ale provedení filmu, byť mělo a působilo reálně, mi přišlo přesto nudné ... nedokoukal jsem to ... jen doufám, že ho nikdy nepustí ... nesmí !!! ()
Přijde mi nepatřičné hodnotit polodokument o tak hrozné a neuvěřitelné tragédii. Na druhou stranu kdybych nevěděl, že se to opravdu stalo a měl rozhodnout jestli se mi to líbilo nebo nelíbilo, tak tedy - nelíbilo! Nevím, jestli je to ta správná forma, jak přiblížit ten děs a paniku, jaká vznikla po zahájení palby tím šílencem. Ano, mohlo fungovat, že je vše natočeno jedním záběrem, bez střihů, ale podle mne nefungovalo. Nejde ani tak o ty nesmyslné dialogy mezi skrývajícími se (vždyť o čem se také bavit, když vás nějaký cvok chce zastřelit?), ale po zahájení střelby se prostě skoro nic neděje. Jen se potencionální oběti schovávají v nejrůznějších místech malého ostrova a z dálky je slyšet střelba. Strach přímo sálá z monitoru, ale toť vše, co se po hodinu a půl děje. Myslím, že bude lepší počkat až tuto látku zpracuje nějaký schopný scénárista a natočí dobrý režisér jako normální hraný film. P.S. Dvě poznámky. Breivik (není tu jmenován) je označen jako pravicový extrémista a v závěru se píše, že tento ( PE) v Evropě začíná nabírat na síle. Ale co ten levicový extremismus? Aniž bych nějak schvaloval tento masakr, není stejně nebezpečným extremismem neomarxismus, jejímž stoupenci nejspíše tito mladí lidé byli a jsou? Druhá poznámka je k samotnému vrahovi. Viděl jsem celu, ve které přebývá. Mnoho normálních lidí a rodin by mu mohlo závidět, v jakém luxusu tento masový vrah žije. I to je důsledek levicového pseudohumanismu. ()
Je to z filmařského hlediska velmi zajímavý snímek. Zvolený formát celého filmu na jeden záběr a zvlášť práce kamery, která se chovala stejně jako prchající a ukrývající se obyvatelé ostrova, velmi dobře dodávala snímku na realističnosti a originálnosti. Potud lze jen chválit a jedině tak lze také snímek brát, jako realistickou výpověď události. Bez tohoto pohledu by ovšem snímek neobstál, protože se v celé hodině a půl dohromady neděje mnoho a atmosféra není ve výsledku tak vtahující, aby snímek obstál i u nepoučeného diváka. ()
Hotová Utøpya. Hodinu a pol sledovať Gertrúdu Tuningovú na ostrove vikingov užívajucích si leto plné mrakov a blatistých pláží, kde pri prvej možnosti uzrieť bájneho bojovníka proti politickým detičkám sa kamera radšej instantne zahrabe do blata, než by mala ukázať niečo podstatnejšie, ako len meravé tváre a ich trápne reči a skuvíňanie. Nebyť druhého filmu, mohli radšej spraviť jeden poriadny. Určite sa z toho dalo vydolovať viac. ()
Hodnotit takovýto snímek potřebuje řádnou dávku koncentrace. Je ho totiž potřeba hodnotit "pouze" jako filmové zpracování události, která ještě v dnešní době na lidi silně působí a jestli událost na jedince silně působí v negativním nebo v pozitivním slova smyslu by nemělo mít své místo v sedačce kinosálu. Divák přichází do kina s potřebou shlédnout dramatický snímek natočený podle skutečné události, ovšem bez citového propojení obsahu s vlastní osobou, jako tomu je například (pro Čechy) u snímků o Vietnamské válce, nebo Izraelsko-palestinském konfliktu. Pokud tak divák neučiní, jeho názor na film Utøya, 22. července nemůže být relevantní pro fanouška filmu a spadá spíše do diskuze o politickém extrémismu v Evropě. Poté, co se od tohoto divák oprostí, zjistí následující: Zpracování snímku je brilantní záležitostí s obsahem prázdnějším, než by mohl být. Složitá technika točení ruční kamerou "na jeden záběr" doprovázející úžasné výkony mladých neznámých herců, kterým vévodí výkon hlavní představitelky, působí velice přirozeně a vtahuje diváka do děje s řemeslnou precizností. Obsah filmu od začátku až do konce má otáčky srovnatelné s vrcholy nejlepších akčních, či thrillerových filmů, až na to, že zde namísto několika minutových scén se jedná o téměř celo hodinu a půl filmu. Bohužel faktem zůstává, že i takovýto snímek by potřeboval svůj vrchol převyšující celkový proud filmu. Tomu se však zde nedostane, což způsobí, že film nemůže v daných scénách konkurovat sám sobě a je tedy těžké jednotlivé segmenty (pokud to tak jde nazvat ve filmu bez střihu) navzájem porovnat a tak v nich najít zapamatovatelný highlight. Je trošku škoda, že snímek neumí vytvořit vztah diváka s postavami z filmu, a to ani k hlavní hrdince, ovšem takovou věc nemůžeme snímku točeném v reálném čase asi vyčítat. ()
Na snímke sa mi páči, že sa tvorcovia prakticky zamerali na jednu postavu, strojcu masakry nebolo vidieť (snáď až na jedno mihnutie) a celé to poňali na jeden záber, čiže pre hercov a kameramana neľahká úloha. Vďaka kamere si tak môžeme užívať autentickosť 72 minút v živote jednej postavy. Príbeh je jednoduchý, hlavná hrdinka sa snaží nájsť a ochrániť mladšiu sestru. Popritom naráža na ranených, zronených jedincov ako je koniec koncov aj ona sama. Áno, v snímke je aj dosť nezáživných scén, hlavne keď si ľudia len tláchajú a opäť raz sa zľaknú z ďalšieho výstrelu. Avšak z tejto jednoduchosti, občas strnulosti je však plasticky možné cítiť autenticitu miesta a toho, že niekde blízko vás je masový vrah. Predsa len sa tvorcovia mohli vyhrať so scenárom o čosi viac, lebo počúvať tri minúty "True Colors" už bolo jasným dôkazom, že nevedeli čo by ešte vtesnali do presnej minutáže, ktorej sa chceli držať. Krutý a drsný záver podčiarkuje silu zla, ktoré sa rozhojnilo v onen deň na ostrove Utøya. ()
Můj třetí celovečerní jednozáběrový film, ale zde bohužel nemohu dát více než dva. Právě tato forma IMHO nebyla vhodně zvolená, přestože se nabízela. Prostě Victoria 2 se nekoná. Z dramaturgického hlediska film vůbec neví, jestli má být dokument, rekonstrukce anebo umění. Z obsahově politického hlediska se snaží být nepolitický, ba neideologický , avšak na druhou stranu působí na mě zase až příliš společensky korektně konformní, zejména výběrem vhodných aktérů (přitom tábor bez kontextu vypadá jak soustředění adolescentních skautů, nebo účastníků nějakého žánrově neutrálního hudebního srazu). Co však nejvíce chybí tomuto dílku je pro mne absence emocí, které byly možná trochu na začátku (a určitě na konci), ale celý snímek neutáhly, každopádně uprostřed se mi jevily exaltně šroubované. Neměl jsem v úmyslu film ztrhat, ale vyjádřit svůj názor, tudíž méně vybíravým divákům doporučuji a sám se podívám na US verzi Paula Greengrasse, která dle traileru slibuje něco jiného, resp. více. ()
Dych vyrážajúci snímok navodzujúci nauzeu s prímesou duševného nepokoju vás uvedie do 72 minútového tranzu končiaceho čiastočným ochrnutím po objavení sa čierna na konci filmu. Jeden záber neprerušený jediným strihom a excelentné predstavenie mladých hercov premieňa film na takmer živý prenos niečoho ohavného. Odkaz, ktorý prináša, by nám mal už navždy rezonovať v hlavách. ()
Nebyť zbytočnej "prestávky" pred finále bol by to dokonale hororový zážitok s príšerou v ľudskej koži. Držať sa pri zemi a strelca neukázať bol dobrý nápad a funguje ako filmársky, tak aj v rámci výpovede. Klasické votrelcovsko/čeľusťovské - najdesivejšie je to, čo nevidíme a nepoznáme - tu funguje dokonale a desí od prvého výstrelu. Hrôza na nás dolieha cez nevinné vystrašené deti, ktoré v panike utekajú a snažia sa zachrániť pred neznámymi zabijakmi (tie decká v tej chvíli ešte nevedeli, že útočník je iba jeden). Autori počítajú s tým, že okolnosti tejto tragédie divák pozná z masmédií a tým pádom nepotrebujú veľa vysvetľovať. Zároveň však degradácia záporného "hrdinu" na strieľajúci tieň funguje ako veľký fuck-off jeho snahe stať sa mučenníckym revolucionárom, ktorý, podľa vlastných slov, musel spáchať tento otrasný čin, aby poukázal na (opäť podľa jeho vlastných slov) zhubnú liberálnu politiku ľavičiarov a hrozbu imigrácie a islamu. Dehumanizácia strelca a osekanie celej jeho snahy a manifestu na jednu vetu v závere je presne ta hrana medzi objektívnym nazeraním na celú udalosť a zároveň ľudským zhodnotením a odsúdením tohto masakru. ()
Je asi zbytečné řešit autenticitu, když události na ostrově Utoya zasáhli nás všechny jakkoliv silně. Po stránce filmové jde ale o zvláštní film, který nám toho nejvíce řekne při úvodních a závěrečných titulcích. Většina stopáž zahrnuje schovávání v lese nebo pod skálou. Potom ale musíte mít herce, kteří ten strach dokáží hrát a kteří těch 15 minut na jednom místě dokáží utáhnout. A tady právě Utoya skřípe. Herci se sice snaží hodně, jenže po 3x už Vás to pomalu přestává zajímat. Je zde sice několik scén, při kterých jsem si řekl "tyvole", jenže na 90 minutový film je jich málo (finále, holka s telefonem, rozuzlení s klukem v bundě). Nefunguje to jako survivor horor a jako thriller je film jednoduše prázdný. Jediné co mohu pořádně ocenit je kameraman, který 5 dní běhal po lese na jeden záběr. Události jsou to ale příšerné, o tom se bavit ani nemusíme. ()
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Utøya 22. júl je esteticky fascinujúce pseudodokumentárne skúmanie masakry na ostrove Utøya v roku 2011 z pohľadu jedného z mladíkov uväznených na ostrove. Rozhodne sa líši od nedávno vydaného filmu 22. júl (2018) Paula Greengrassa z produkcie Netflixu, tvorcovia filmu Utøya 22. juli majú malý záujem o politickú kontextualizáciu. Porovnania sú, samozrejme, nevyhnutné, ale zaujímavé je, že Greengrassa príliš nezaujíma samotný masaker, namiesto toho sa sústreďuje na následky a následný súdny proces, pričom sa snaží objasniť niektoré krajne pravicové politické motivácie. V tomto zmysle sa filmy Utøya 22. juli a 22. júl dopĺňajú tak, že poskytujú primerane komplexný prehľad motívov, činu a trestu. V čom je však Utøya 22. juli mimoriadne chvályhodná, je jej mimoriadne estetické spracovanie, ktoré ju povyšuje z dobrého filmu na vynikajúci. Film Utøya 22. juli, ktorý napísali Anna Bache-Wiig a Siv Rajendram Eliassen podľa spracovania príbehu Erika Poppeho, ktorý ho aj režíruje, je založený výlučne na výpovediach preživších, ale postavy sú vymyslené. Film sa začína výbuchom bomby v Osle. Potom sa presunie do letného tábora Ligy robotníckej mládeže na ostrove Utøya. Keď sa pomaly začínajú šíriť správy o bombovom útoku v Osle, predstaví sa nám Kaja (výnimočná Andrea Berntzen), 19-ročná dievčina s politickými ambíciami. Zatiaľ čo študenti diskutujú o bombardovaní, počujú z lesa prichádzať zvláštne zvuky. Spočiatku sa domnievajú, že sú to petardy, a až keď sa zo stromov začnú rútiť vystrašení táborníci, uvedomia si, že hluk je streľba, a tá sa postupne približuje. Bombový útok aj útok na ostrove Utøya vykonal Anders Behring Breivik, pravicový terorista. Breivik veril, že Európa v súčasnosti zažíva stret civilizácií, ktorý spôsobuje prisťahovalectvo a rôzne utečenecké krízy, a považoval sa za rytiera bojujúceho proti moslimskej imigrácii. Pri bombovom útoku v Osle zahynulo osem ľudí a 209 bolo zranených a pri následnom útoku na ostrove Utøya zahynulo 69 ľudí a 110 bolo zranených. Hoci sa zaoberá politicky motivovaným incidentom, Utøya 22. juli je relatívne apolitický film a má malý záujem o kontextualizáciu udalosti v širšom spoločensko-politickom rámci. Namiesto toho je to pocta mladým ľuďom. Filtrovaním udalosti prostredníctvom Kaji ju Poppe dokáže narativizovať. Samozrejme, možno namietať, že použitie fiktívneho protagonistu je neúctivé. Film však vznikol po konzultácii s mnohými ľuďmi, ktorí masaker prežili, a v rozhovore pre The Guardian Poppe uvádza: "Mojím celkovým cieľom pri tvorbe filmu nebolo traumatizovať ľudí, ale pomôcť im v procese uzdravovania." V tomto zmysle je film skôr potrebný a katarzný, než aby sa ukázal ako exploatačný. V Nórsku sa skutočne konali súkromné premietania, na ktoré boli pozvaní pozostalí, rodiny a priatelia obetí, a Poppe si pred jeho zverejnením vyžiadal ich súhlas. Film však nie je úplne apolitický. V úvodnej aj záverečnej legende sa spomína krajne pravicové zmýšľanie a Poppe dáva najavo, že ide o odsúdenie takejto ideológie. Múdro sa však rozhodol, že nám toto odsúdenie nebude vtláčať do hrdla, ba dokonca ho nebude ani dávať do popredia. Azda najvýznamnejším politickým bodom filmu je to, že sme nútení vidieť v konkrétnostiach udalosť, o ktorej máme tendenciu uvažovať ako o abstrakcii; jedna vec je povedať, že zomrelo 69 ľudí. Je to odosobnené, depersonalizované, je to štatistika. Niečo úplne iné je však vidieť, ako niektorí z týchto ľudí zomreli. V tomto zmysle je film mimoriadne účinným odsúdením násilia páchaného strelnými zbraňami. S tým súvisí aj estetická pointa, ktorá prechádza do politickej; Breivika vidíme len raz, z veľkej diaľky, v siluete na horizonte. Namiesto toho, aby ho film ukazoval, je po celý čas pevne zviazaný s Kajinou perspektívou. Po skutočnej udalosti bolo 69 mŕtvych a stovky zranených a traumatizovaných anonymných, pričom Breivik okupoval všetky titulky novín. Film to obracia, takže sa sústreďujeme na obete, pričom páchateľovi je odopreté akékoľvek pôsobenie. Pripomínajúc spôsob, akým Terrence Malick spočiatku predstavil japonských vojakov v Tenkej červenej línii (1998), Breivikovi nie je dopriata žiadna patológia, interiorita ani psychologická verifikácia. Namiesto toho je vyňatý z tela. Jeho meno sa vlastne ani raz nespomenie, dokonca ani v úvodnej či záverečnej legende. Namiesto toho je jeho prítomnosť zjavnejšia v zvukovom dizajne Gisleho Tveita než v kamere Martina Otterbecka. Tá pozostáva predovšetkým z neustálej streľby, ktorú počuť počas celého filmu. Bez hudby alebo soundtracku, ktorý by prerušoval dejové úseky, pôsobí nekonečné praskanie streľby kumulatívne tiesnivo a desivo, dezorientujúc postavy aj divákov. Z estetického hľadiska je však film príkladný aj po zvukovej stránke. Napríklad v skutočnosti od prvého výstrelu do Breivikovho zatknutia uplynulo 72 minút. Vo filme od chvíle, keď počujeme prvý výstrel, do momentu, keď film prejde do čiernej farby, uplynie presne 72 minút. Okrem toho počujeme presne rovnaký počet výstrelov ako Breivik v skutočnosti, teda 186. Najodvážnejšie je však to, že 72-minútová sekvencia je vytvorená tak, aby vyzerala ako jeden záber, pričom strih je skrytý, à la Birdman alebo (Neočakávaná cnosť nevedomosti) (2014). Film sa nakrúcal na jeden záber v piatich po sebe nasledujúcich dňoch, pričom každý deň sa odohrával rovnaký scenár. Poppe a jeho strihač Einar Egeland potom zostrihali úryvky z každého dňa spoločne, pričom strihy skryli za pohyb kamery alebo tmu na plátne. Spolu s tým sa všetko nakrúcalo z ruky, čím sa upustilo od pseudostability, ktorú poskytuje použitie Steadicamu. Ručný charakter kamery, efekt jedného záberu a štruktúra v reálnom čase spoločne vytvárajú pseudodokumentárnu verizmus, akoby kamera doslova zachytávala tieto udalosti tak, ako sa skutočne dejú, spôsobom cinéma vérité. V tomto zmysle je fabula maximálne nesprostredkovaná, bez akéhokoľvek dojmu všadeprítomnej umelosti alebo vševediaceho autorského hlasu. Namiesto toho film pracuje na tom, aby diváka vtiahol do udalosti. Vytvára sa tak výrazná zážitková rovina, keďže divák je nútený uvažovať o tom, aké to muselo byť byť byť účastníkom tejto nočnej mory - vidíme a zdieľame paniku, keď postavy vykúkajú spoza úkrytu, ženú sa do bezpečia alebo sa rútia k zemi. Týmto spôsobom sa film vyhýba tomu, aby bol vzrušujúci v akomkoľvek konvenčnom zmysle; to, čoho sme svedkami, je naopak hlboko traumatizujúce a zážitok pre diváka je utrpením, takmer skúškou odolnosti. Málokedy sa podarí takto tematicky zdôvodniť umelo vytvorený jediný záber. Namiesto toho, aby štruktúra jedného záberu slúžila ako vlastné zdôvodnenie, Poppe ju využíva na podvrátenie žánrových očakávaní a zneistenie rozprávania, a to všetko v mene toho, aby divák nemohol dosiahnuť akýkoľvek upokojujúci pocit normálnosti. Posledná poznámka k estetickému stvárneniu filmu sa týka niekoľkých úvodných sekúnd 72-minútovej sekvencie, ktorá sa začína skvele premysleným vizuálnym trikom, ktorý je rovnako ako všetko ostatné vo filme tematicky opodstatnený. Keď sa kamera priblíži ku Kaji zozadu, tá sa otočí a pozrie sa priamo do objektívu so slovami: "Nikdy to nepochopíš." Zdá sa, že ide o výzvu rovnako ako o konštatovanie smerujúce k divákom, o prelomenie štvrtej steny. Po chvíli však otočí hlavu a vidíme, že má na ušiach slúchadlo. Potom sa rýchlo ukáže, že sa rozpráva so svojou matkou a jej komentár bol diegetický - keď sa pozrela do kamery, neoslovovala divákov, bol to len smer, ktorým sa pozerala. Tento jednoduchý, ale účinný moment okamžite vyvedie diváka z rovnováhy, upozorní nás na umelosť filmu v takmer Verfremdungseffekt, aby sa potom od tohto zdanlivého momentu sebareflexie odklonil o 180 stupňov a úplne nás ponoril do fabuly. Samozrejme, film nie je dokonalý a Poppe sa v niekoľkých prvkoch mýli. Napríklad zobrazovaná tragédia je sama o sebe zdrvujúca a väčšinou zostáva odťažitá. Občas však cíti potrebu postaviť do popredia sentimentálne aspekty, ktoré nefungujú. Najkrikľavejším príkladom je, keď Kaja začne spievať, zatiaľ čo sa skrýva so spolužiakom. Je to ľúbostná scéna (naozaj jej chýba len výzva "Plač teraz"), nič nedosiahne a pôsobí ako zámerne napísaná, ústupok pravidlám filmovej drámy. Ďalším problémom je, že keďže Kaja je zložená z viacerých ľudí, jej zážitky využívajú tvorcovia filmu na to, aby divákovi poskytli akýsi nadhľad. Avšak to, že sa jedna osoba stretáva s toľkými postavami a má také rozdielne zážitky, trochu naťahuje dôveryhodnosť. To sú však drobné výhrady a celkovo ide o vynikajúci film, rovnako esteticky vynaliezavý ako emocionálne zničujúci, rovnako politicky uvedomelý ako historicky dôležitý. Určite vyvolá diskusiu o tom, či by sa takáto udalosť mala použiť ako zdrojový materiál pre film, najmä tak krátko po udalosti. Niektorí budú tvrdiť, že je to v podstate zneužívanie a neúcta, iní ho budú považovať za dôstojný pamätník, dôležitý text pre Nórsko, zachytávajúci podstatu najtraumatickejšej udalosti, akú krajina zažila od druhej svetovej vojny. Posledné tri alebo štyri minúty sú úplne zničujúce a skutočne vyzdvihujú nezmyselné straty na životoch a vrodenú náhodnosť toho, čo sa stalo. Poppeho hlavným cieľom je však ukázať divákom odvahu týchto ľudí, vzdať im úctu. Zlo, ako naznačuje film, je banálne. Súcit a statočnosť sú oveľa hodnejšie našej pozornosti. () (méně) (více)