Pásky z Nagana

Američané ho mají ve Fort Knoxu, Rusové ve státní bance, Kanaďané na poličkách s trofejemi a my? My ho máme v srdci.. Profesionalismus zahraniční produkce, zběsilé tempo těžící z funkčního poměru archív - mluvící hlavy 4:1 a emotivní dopad. Přidanou hodnotou pro mě byli zdrcený Lou, nadhled a návrh na epitaf od Marca Crawforda, křížovkář Brett Hull, vtipné a zároveň obdivné filozofování Erica Lindrose ohledně nájezdu na Haška („Myslím, že nevěděl, co udělám. A když to nevěděl on, jak jsem to měl vědět já?“) a především prostor pro Theorena Fleuryho, který s kusem pravdy a imagem Jeffa Goldbluma otvíral staré rány stejně neurvale, jako si kdysi počínal na ledě. Některé věci byly notoricky známé, ale právě proložení glosami Severoameričanů spjatých s hokejem mi přineslo hrdost a ujištění, že to všechno nebyl jen sen. Ať už za tím stála Hlinkova taktika dostat o jeden gól míň než soupeř, litvínovské jádro, gumová páteř Dominika, fax od staré paní, nebo to, že Růžička junior byl jako dítě ubrečená bábovka, troufám si tvrdit, že něco jako Nagano se už nikdy nebude opakovat. Ale víte co.. Hlavně se z toho neposrat.. (28.03.2018)

Samozřejmě, že to je lepší než 95 % českých dokumentů - bylo by překvapivé, kdyby nebylo. Hudečkovi a Vansovi patří každopádně respekt. Rozhodli se dát do 73 minut celé socio-politické pozadí Nagana, což určitě vyžadovalo pořádnou akrobacii s nůžkama. Neobešlo se to bez obětí - Na začátku je prominentně představený hokejista Svoboda, aby pak o něm hodinu nepadla ani zmínka. Pozornost přeskakuje z jedné postavy na druhou a je jich hodně - většinu času jsem nevěděl, kdo je kdo, nicméně sestaveno to je natolik intuitivně, že jsem vždycky přesně chápal, kde jsem. Pro lidi, kteří cítí k Naganu jakékoliv emoce, to bude pravděpodobně maximální zážitek a pro Američany neznalé české historie vzrušující pohádka se šťastným koncem, přitom ne zvlášť patetická. 4 a 1/2 (28.02.2018)

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)

Dobrá práce především proto, že nejde jen o strohý Nagano, ale jak dobře byl "olympijský turnaj století" posazen do širšího kontextu naší politický historie i tehdejších změn v NHL. Vtěsnat to spolu s opáčkem vyřazovacích zápasů (a několika minipříběhů) do těch 70 minut, dostat před kameru tolik hvězd a expertů i ze zahraničí, to tvůrcům všechna čest. Už vím, kdo se má jednoho dne postarat o náležitý zdokumentování kariéry Jágra - prosím Ondřej Hudeček. A ano, sport je sice "jen blbost", ale na druhou stranu, není ten příběh k nezaplacení? (02.03.2018)

Svoboda (který z ovládané země utekl za snem hrát NHL) je Freedom. Tak se v překladu jmenuje střelec zlatého gólu na turnaji století a po odhalení žasne nejen novinář Tal Pinchevsky. Je to další střípek k dokonalosti někdejšího českého hokejového zázraku. Turnaj o otloukáncích z východního bloku, o národní hrdosti, pospolitosti, na který se nezapomíná. Úspěchu party okolo kapitána Vladimíra Růžičky se je tak něco nevyrovná, napadá mě památný výkon české fotbalové reprezentace z Eura 2004 s Nizozemskem, které vedlo už 2:0, ale Nedvěd, Koller, Rosický, Poborský a další výsledek otočili. A samozřejmě dvě zlaté medaile Ester Ledecké z roku 2018. Hudečkův dokument je velmi svižný, myšlenkově bohatý a pestrý, navrch s dosud nepublikovanými záběry. Nostalgie je mocná. (28.03.2018)