Psí odpoledne

9/10 Stockholm Syndrome: The Movie. Štýlová jazda. Minimalistická réžia (žiadna hudba), parádna analógová kamera, skvelá atmosféra 70tych rokov, jedno dusné letné popoludie, úžasne napísané postavy, ktorým stačí pár viet a pozorný herecký výkon, aby dosiahli hĺbku, čo niekedy nedosiahnu ani po celú stopáž a pravdaže božský Al Pacino. (26.07.2018)

Geniální One Man Show. Al všechny naprosto převálcoval svým kolosálním herectvím. Vydal se rychle kupředu a nechal hodně daleko za sebou všechny ostatní. A ty dvě hodiny stopáže, kterými je tento skvost obdařen, dokázal levou zadní utáhnout v "klidu" sám. Ostatní herci, především John Cazale a Charles Durning jsou skvělí a doplňují svými vedlejšími posty Alovu Oscarovou (bohužel neproměněnou) kreaci. Celou svou osobností a umem dokázal s přehledem zalepit i slabší místa. Kdybych se ocitla na onom místě, před bankou, nejspíše bych se připojila k davu a skandovala Sonnyho jméno. Fandila jsem mu a doufala, že se z toho nakonec dostane. Jako bonusová perlička na závěr působí Lance Henriksen a jeho po sobě často vyslovená věta, jejíž význam (a nástrahu) možná plně pochopíte až v samotném závěru. Alovo ztvárnění Sonnyho Wortzika je jeden z těch silných, nezapomenutelných hereckých výkonů, které mě naprosto dostaly a strhly. Přirozené, opravdové, sugestivní. Klaním se. Toto není film Sidneyho Lumeta, ve kterém hraje Al Pacino. Toto je film Sidneyho Lumeta a Al Pacina. Nebo ještě přesněji řečeno - toto je film jednoho muže. Na konci jsem Alovi s obdivem zatleskala. (06.02.2010)

(1001) Tak jo, je čas prohlásit to oficiálně. Psí odpoledne osobně označuji za jeden z nejlepších filmů všech dob. A nejspíš třeba rovnou do první desítky. Protože co se tady Sidneymu Lumetovi povedlo je do značné míry slovy nepopsatelné, kdežto filmové médium je pro to jako stvořené. Al Pacino je tady ve své životní formě/roli, už nikdy potom se mu nepodařilo vytvořit tak plastickou postavu přecházející přirozeně z hypnotického řvaní do váhajícího šeptání a něžného pláče. A pracuje celé jeho tělo, veškerá únava, stres a frustrace je tak hmatatelná, jak to jenom jde; můj osobní favorit co se týče metodického herectví. Když začal před bandou policistů a hipíků pobíhat a řvát "Attica! Attica!" jako smyslů zbaven, tak jsem byla zcela přikovaná do sedačky, a to byl teprve začátek. Jeho komunikace na blízko s Johnem Cazale a na dálku s Chrisem Sarandonem je tak krásná, že brečím, jenom když si na to vzpomenu. Děkuji, chlapci. ♥♥♥ (22.08.2010)

Sidney Lumet se s ničím nepáře a hned v úvodu pošle do role ponořeného Al Pacina do banky a s dalším veteránem z Vietnamu doufá v hladký průběh loupeže. Jenže brzy začnou řinčet telefony, dělat se interview do televize, šaškovat před přihlížejícími a na obou stranách chybovat. Přepadení banky totiž vzápětí praskne a okolo budovy se budou tísnit stovky policistů. Přihlížející dav našeho Sonnyho ovšem zbožňuje, a tak to má policie o to víc obtížnější. Škoda, že zajímavé události a hlavně solidní tempo tvůrci neudrží po celou délku, v té druhé se zbytečně moc žvaní a mnohé natahuje. Samotný závěr je už ale zase solidní nervák. (05.10.2019)

Scénář: Frank Pierson .. Sedmdesátkově výborný Al Pacino v předem prohrané loupežné partii. Pokud jsou všechny okolnosti ve snímku kolem přepadení pravda - a že jsou místy zatraceně absurdní - tak si tahle událost o natočení prostě říkala. Vážně je to, přes sociální podtext, velká zábava na minimálním prostoru. Bohužel ne po celý film. Vyprávění brzy dojde to správné tempo a některé pasáže v druhé polovině už svým vlažným a táhlým podáním prakticky nudí. Ale k "povinné filmové četbě" Dog Day Afternoon určitě patří. 75%. (26.12.2007)