Volná noha

Průměrně, i když trochu experimentálně, natočená sonda do reality konce 80tých let v ČSSR. Undergroundově pojatý život saxofonisty Emila a trumpetisty Bena a celkem odvážná režie, dodávají snímku určité, ale stále průměrné kvality. Chtějí dělat kvalitní hudbu podle sebe a rozhodně si do ničeho nenechají mluvit. Taková, řekl bych, revoluční atmosféra v postavě Bena, je skvělým předobrazem událostí listopadu 89. Film má skvělý divadelní humor, který dokáží oba hudebníci zahrát se stejným nadšením, jako jazz na svoje nástroje. (24.08.2012)

Mé první setkání s živlem Mariánem Zednikovičem. Výborný, sladkokyselý film z doby dávno minulé a hodně vzpomínané, už jsem chodil do školy. Některé jazzové party jsou přeci jen trochu přehnané, ale nenechte se odradit, odměnou vám budou proporce české Playmate Jany Švandové, humorné setkání s mladičkými Knopem, Bílou či Zavřelem, a hlavně výborný konec v domečku u trati na konci světa. (23.10.2011)

Komedie o dvou jazzových muzikantech, které výborně ztvárnili Marián Zednikovič a Jiří Schmitzer. Film obsahuje spoustu skvělých vtipných scének a hlavně je o muzice, o muzice a ještě jednou o muzice. Některé situace jsou opravdu hodně bláznivé a hravé. Úplně jsem rozumněl těm dvěma, o co jim v životě jde, srandu, kterou dělali, prostě ve všem jsem se dost viděl. Perfektní jazzovou hudbu složil skladatel Zdeněk Zdenek. Je obrovská škoda, že tento film úplně zapadnul a žádná televize ho nevysílá (snad jen kdysi běžel na CS filmu). Částečně za to může revoluce, kdy zapadlo více takových kvalitních filmů. Volná noha je toho jasným důkazem. Scénárista Jiří Šebánek se rolí trumpetisty, kterého hrál Marián Zednikovič nechal inspirovat kultovním jazzmanem Lacem Déczim. Příběh se odehrává v době normalizace a muzikanti na volné noze se moc policajtům, nebo výběrovým komisím nelíbily (pár scének stojí za to, hehe). No a abych nezapoměl, Jana Švandová opět rozhoupe dudy! (17.07.2012)

Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70% (18.05.2015)

Vydržte slabší úvod (asi půl hodiny) a film se vám odmění ve zbylé hodině: Nejen jedna hláška za druhou, ale i dobře vystavěný příběh až do poslední vteřiny. K tomu věci, které jinde moc neuvidíte (let Praha-Bratislava, divadlo u trati, prověřování muzikantů u "kulturní" komise, cikánské ležení hned u nového paneláku), starý Štercl a tehdy ještě vcelku neznámá Lucie Bílá. Oslava svobody, života, jazzu a muziky vůbec. A taky přátelství. (11.06.2011)