Rozmarné léto
-
Capricious Summer
Komedie / Poetický
Československo, 1967, 74 min
Režie:
Jiří MenzelPředloha:
Vladislav Vančura (kniha)Scénář:
Václav Nývlt, Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Míla Myslíková, Vlastimil Brodský, František Řehák, Jana Preissová, Jiří Menzel, Bohuš Záhorský, Vlasta Jelínková, Karel Hovorka st., Bohumil Koška, Vladimír Pátek, Alois Vachek, Pavel Bošek, Antonín Pražák, Karel Engel, Jiří Kasík, Jaroslav Tomsa, Ludvík Wolf, Jindra Fenclová, Růžena Preisslerová, Karel SchmiedStřih:
Jiřina LukešováZvuk:
Jiří PavlíkScénografie:
Oldřich BosákMasky:
Rudolf Hammer, Růžena Richterová, Marie MachováKostýmy:
Olga Dimitrovová78%
Hodnocení uživatelů
Premiéry
V kinech
od:
|
24.05.1968 |
|---|---|
|
Na DVD
od:
|
01.12.2005 Bontonfilm |
|
Na DVD
od:
|
02.12.2009 dvdcom |
|
Na DVD
od:
|
07.11.2010 dvdcom |
|
Na DVD
od:
|
21.08.2013 North Video |
|
Na DVD
od:
|
04.12.2013 North Video |
Karlos80
Top 10 Českého filmu. Druhý celovečerní Menzelův film. Film natočený podle předlohy V. Vančury. Lázeňské městečko Krokovy Vary. Plovárna na řece Orši je místem setkání tří starých dobrých přátel : mistra Antonína, majora a abbého kteří tu tráví chladné a deštivé dny nevydařeného léta v přátelském hašteření až jednoho dne mezi ně zavítá potulný komediant Arnoštek (Menzel) s jeho krásnou společnicí Annou (Preissová v té době ještě studentka Damu J. Drchalová) a všem se tak náhle od základu změní život a vůbec názory na něj a ty tři pánové jsou náhle jako opaření a každý z nich by rád skončil v obětí této mladé slečny. Vynikající hřejivý a laskavý film (nebo spíše próza, pozoruhodného parodického humoru, jiskřícího napětí mezi patosem přednesu a malostí látky s typickou Vančurovským stylizovaným jazykem bravurně převedeným na filmové plátno. Dále bych upozornil na výraznou, malebnou až téměř až idylickou kamerou Jaromíra Šofra. Po Oskarových Vlacích další mimořádně zdařilé dílo. Které snad ani nenudí ale zas uteče jako voda. Moje oblíbená a všem známá hláška z tohoto filmu :"Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastný"doslova zkultovněla.(20.5.2006)
sportovec
Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety.(2.12.2007)
Kimon
Tento film "zdá se mi poněkud rozmarný". Stejně takové byly i mé pocity při sledování tohoto uměleckého kousku. Menzel ale natočil i "živější" filmy, a ne jen tak "ospale rozmarné" jako je tento. Avšak všechna čest, natočit film podle Vančurovy předlohy si troufl a zvládl to poeticky nad věcí. Děj se pozvolna odvíjel jako voda pomalu tekoucí v řece, ve které se mistr Antonín, major a abbé koupali ve svých roztomilých plavkách. Měl jsem chuť se v té říčce vyrochnit s nimi a poklábosit na břehu nad půllitrem točeného.(11.7.2007)
NinadeL
„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“(16.11.2014)
meave
Je to ako sedieť na brehu rieky, počúvať kvitnúce dialógy, popíjať vínko a zajedať ho utopencami, zamilovane hľadieť do diaľav, cítiť vôňu slnka aj prichádzajúceho dažďa, v vnímať jeho kvapky na pleciach, vdychovať vôňu cigary a keď je toho dosť, tak je ešte vždy možnosť ponoriť sa pod vodu. Aj keď náhodu znovu prší a "tenhle spusob léta zdá se mi ponekud nešťastným"... je treba myslieť na zdravie.(15.12.2008)