Rozmarné léto

Ó, vy smylní básnici, ó, ty zlořečená literaturo... Nestárnoucí herecký koncert pány Brodského a Hrušínského, krásná Jana Preissová, roztomile neherecký Jiří Menzel s kouzelníckým představením a atmosféra venkovské přírody ve filmu, který si s odstupy času užívám zhruba již od svých 15ti. Tahle filmová inscenace Vančurovy knižní poetiky s pohodově rozmarným příběhem a jemně archaickým humorem nebude pro ty, kteří na filmu ocení co nejvíce akčních scén a počítačových efektů, nejlépe ve 3D rozlíšení. Bude spíše určena milovníkům "filmové poezie", jaké se (nejen) díky panu Menzelovi urodilo v naší kinematografii naštěstí mnoho. Nádherná souhra obrazu, hudby a mluveného slova, v němž zaznívá jedna krásná perla za druhou! ,,Kniha, kterou jsem odložil, nám připomíná, co jest trvání." / ,,Ta kniha je stará 2000 let. Majore, dejte pozor, co říkám." / ,,Major nečetl vaši knihu a nebude ji číst, i kdyby byla ještě starší. Přišel lovit ryby a vy je svým křikem zaháníte." :-) 100% (18.02.2018)

Tento způsob Vančury zdá se mi poněkud nešťastným. Nemám na mysli kvalitu filmu. Veď Jiří Menzel ako režisér i ako spoluherec Hrušínského a Brodského odviedol perfektnú prácu. Problém vidím v tom, že keď čítam Vančurovu prózu obdivujem krásu českého jazyka. A keď to isté vidím vo filme začnem sa nervózne mrviť v kresle, pretože mi to pripadá umelé, strojené, neprirodzené. Považujem Rozmarné léto za nesfilmovateľné a to je dôvodom môjho relatívne nízkeho ohodnotenia odvážneho počinu jeho tvorcov. (29.07.2013)

Menzel zvládnul převést takhle svérázný román na filmové plátno skvěle  a mistrně vystihnout ducha předlohy. Užíval jsem si i pěknou kameru a herecké výkony mistrů Hrušínského, Brodského a vlastně i mě neznámého Františka Řeháka. Ale moje nejoblíbenější postava je Arnoštek (:D) a Menzel je sice vyhlášené herecké prkno, ale tady seděl skvěle. Kniha je poklad, ale film vlastně taky. (18.08.2019)

Velmi těžký film. Až bych řekl, že jedno zhlédnutí nestačí. Menzel byl v dobách své největší slávy expertem na přenesení knižních předloh na velká plátna. Ať už se jedná o povídky Hrabala, Havla nebo v tomto případě Vančury. V drtivé většině případů to dokázal s velkou noblesou, jako v Rozmarném létě. (15.08.2012)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)