Zločin v šantánu

ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. (05.07.2008)

Pokud tento film někdo považuje za kriminálku, tak ho jednoduše naprosto nepochopil. Na ten se musí jinak... Přes poetiku Suchého a Šlitra. Kromě toho je to ovšem také skutečně sžírající satira na komunistický režim... Jiří Menzel má však pravdu, že je ve filmu příliš motivů najednou, ale asi by bylo škoda přijít o jedno či o druhé... Zkrátka (po werichovsku) není to sice úplně ono, ale je to teda ono, prostě tak ;o) (27.09.2006)

Rozverná hořkosladká hudební politická satira, kde jsou nakonec nevinní, ale osobně a politicky nepohodlní popraveni ve jménu zvrácené spravedlnosti. Je to lahodné, trochu morbidní, ale především velmi trefné přirovnání, že člověk se stane politicky nepohodlným velice snadno. Prosťáček Pepíček (Jiří Suchý) je obviněn z krádeže, jeho obhájce, trochu natvrdlý Vilém (Jiří Šlitr) pak z úkladných vražd. Oba společně jsou cynicky obviněni z organizovaného zločinu a spravedlivě odsouzeni k trestu smrti. Spouštědlem se stal darovaný falešný náhrdelník od bezcharakterního ministra spravedlnosti (dobrý Vlastimil Brodský) kabaretní zpěvačce Kláře Klárové alias Clare Regině (Eva Pilarová), která tak nepokrytě flirtovala s Vilémem, a žárlivost Klářinina druha a artisty Ikaro Valenta (dobrý Jan Přeučil), pachatele úkladných vražd. Z dalších rolí stojí za zmínku Vilémova asistentka Stella (Jitka Zelenohorská), která vypátrala skutečný stav věcí, zavražděný kouzelník (Jiří Grossmann), vyšetřující policejní detektiv (Jan Libíček), muž pro černou práci mocných GUB (dobrý Ladislav Vodička), schopný jakéhokoliv zločinu k zamaskování skutečnosti, a rozkazy poslouchající prokurátor (dobrý Zdeněk Svěrák), který přišel s velmi neotřelým obviněním. Všichni vědí, že pravda je jiná, ale nikdo nemá moc zvrátit rozhodnutí, a to i přes laciné gesto milosti. Smutně pravdivé a zároveň hravé a rozpustilé. (03.05.2011)

Žánr: suchošlitrovka. Podle Menzela velmi nepodařený film, podle mne jeden z jeho nejlepších. Škvoreckého ostrá a trefná politická satira spojená s hravostí, láskou ke kabaretu a recesi ústřední dvojice S+Š, to vše v krásně ušmudlané formě, s ďábelským Svěrákem, božskou Zelenohorskou atd. atd. A proč jsou v tomto filmu oba hlavní hrdinové tak nehorázně naivně blbí? Inu proto, že ti dva jsou v tomto světě "nemožní". Oni jediní (krom jejich vyvolených dam) jsou tam se svou bezelstností jako živí lidé (snad protože jsou zamilovaní?), kdežto ostatním sice pořád o něco jde, ale jsou to všechno mrtvé, zbytečné existence. Závěrečná scéna je pak dostatečně nekonečná na to, aby divákovi došlo, že to je jeho vlastní situace. Situace všech nás, kteří jsme se narodili. Dokud písnička trvá, je to ještě dobrý. (23.02.2011)

A já mám tenhle filmeček rád. Ano, honí se tu hodně zajíců najednou – detektivka, muzikál, komedie, politická satira, pocta klasické prvorepublikové filmařině –, ale je to chytré, má to grácii, poetické a zároveň svižné dialogy (Suchého rukopis se nezapře), spoustu neodolatelných momentů, mj. jednu z nejkrásnějších milostných scén, co znám, a celkově takový prima nahořkle-nonsensový nadhled nad absurditou života, platný stejně v komunistickém Československu let šedesátých jako v nepoměrně svobodnějším Česku málem už o půl století později. Ten tragikomicky natahovaný a nakonec ne tak docela uzavřený konec, to je sama o sobě filmová báseň o touze po životě a o marných nadějích, politické prohlášení a filosofický esej v jednom. Vlastně mám pocit, že to s lety ještě dozrálo. (26.05.2012)