Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Nový Andersonův počin se mi nesnadno hodnotí. Tím nejzjevnějším a nejbanálnějším důvodem je jeho rychlost. Ustíhat rychlopalné dialogy v květnaté, archaizující angličtině a do toho stíhat jednak vnitrozáběrovou kompozici, která se neustále proměňuje, a jednak svižné přechody mezi záběry..., to aby člověk film viděl alespoň třikrát. Další aspekty jsou ale spíš diskutabilní a závislé na ochotě diváka přijmout, nebo odmítnout režisérovu vizi. Jisté je jedno: Francouzská depeše je rozhodně stylově nejpřepálenějším Andersonovým filmem. Koncept "hlavní postavy", už dříve problematizovaný, je zde úplně hozen do koše. Známá jména se tu střídají jako na orloji a většina postav neřekne víc než pár vět. Jednotlivé povídky mají trochu odlišný styl a diametrálně jiné tempo. Barevné a černobílé záběrování se tu střídá bez zjevné příčiny (byť k potvrzení dojmu bych potřeboval snímek nasledovat důkladněji) a v jedné z povídek se dokonce přidá i animace. A k celkovému dojmu samozřejmě přispívá i to, čemu obykle rozumíme pod slovem "příběh". Děj Francouzské depeše je fakticky rámovaný jako filmové převyprávění novinářských esejů. Ve skutečnosti jde ale samozřejmě jen o autorskou mystifikaci, pastiš, který přináší překombinovaný sled dějů, které se s každou další povídkou více a více odklánějí od původního tématu (třetí "esej" má pojednávat o známém šéfkuchaři, ale samotný kuchař v něm hraje prakticky vedlejší roli a namísto něj se příběh soustředí na únos syna policejního komisaře, což je divákovi zprostředkováno skrze televizní rozhovor novináře s moderátorem). Ze všeho nejvíc je Francouzská depeše samotná filmovou esejí o možnostech kinematografie a o jejích počátcích v tableau vivant. V Andersonově tvorbě nejde o žádnou novinku, ale nový snímek je v tomto ohledu rozhodně nejdůslednější poctou těmto kořenům. Od diváka chce každopádně výdrž a velkou míru pozornosti. (07.12.2021)

Andersonova pocta novinám a novinářům,které nechybí jeho typický rukopis,ale úplné a čiré nadšení jako u jeho  předchozích filmů se tentokrát nedostavuje.Obsazení je sice opět skvělé a vizuál okouzlující,ale třeba Alexander Desplat na jehož hudbu sem se extrémně těšil tu jede tak nějak na půl plynu.Samotné povídky/reportáže jsou sice správně bizarně vtipně dramatické,ale také působí vyumělkovaně a méně životně a velmi často mi v nich chybělo ono Andersonovské srdčíko,kvůli kterému jsme si zamiloval jeho předchozí filmy.Po hříchu tak vítězí forma na obsahem.Nejde sice o nejslabší Wesův film,ale i tak se bude French dispatch řadit do té spodní poloviny...70% (20.12.2021)

Typický Wes Anderson. Teda snaha o bizár a podivný humor, ktorý mne teda nevyhovuje. Ak sa za tri poviedky ani raz nezasmejem, len ťažko to môžem hodnotiť ako komédiu. Dokonca ani úškrn neprišiel, film ma nechal absolútne chladným. Skvelé herecké obsadenie aj s dvorným Andersonovym hercom, akým Bill Murray bezpochyby je, ale celkovo mi to prišlo prázdne. Fanúšikom podobným filmov sa to páčiť môže. Pre mňa premárnený čas. (02.11.2021)

Ano, Wes Anderson si v podstatě vždy jede to svoje se stejnou sortou herců, ale jeho filmy jsou tak neskutečně hravé, stylové a vynalézavé, že prostě musíte vrnět blahem nebo je nenávidět. Já jsem se fakt bavil. Kdybych měl přesto vyzdvihnout nějaké negativum, tak jsou to neskutečně rychle mluvící Francouzi, což znemožňuje sledování titulků a fakt, že film je svým pojetím a zaměřením určen pro užší publikum. Proto je velmi pravděpodobně, že ačkoliv se mi líbil, podruhé už si ho nepustím, na rozdíl od Grandhotelu Budapešť nebo Až vyjde měsíc. (22.01.2022)

Kdo si hraje, nezlobí. Wes si s fikcí hraje moc rád a s ním i celá plejáda vynikajících aktérů, kteří se do jednoho blýskli v Adersonově posledním počinu, jehož název je natolik dlouhý a otravný, že spolehlivě odradí kde jakého joudu. Jednoduché propojení několika rozličných příběhů, přitom promakané, jak to Wes rád, zábavné, groteskní, alegorické, vizuálně absolutní, s parádními animovanými sekvencemi, přesnou atmosférou, nekonečným množstvím slov, s rozvedením čehokoli do krajnosti, často až za kraj, pochopitelně vše v šarmantním módu, kdy třeba při vystoupení Tildy Swinton, velebíš své cimrmanovské génie a řehtáš se, kterak šlechtična projevem střelí do vlastních, u Revoluce, přestože to dávno víš, opět zjistíš, kolik toho brutálně talentovaný Timothée dokáže levou zadní nabídnout, vyprskneš smíchy u štěku s nejznámějším Rakušákem ve světě filmu, už jen proto, že ho vidíš, objevuješ zástupy známých tváří v rolích i mini roličkách, kteří se v této milé, hravé blbince, toho zhostili s velkou chutí, protože střihnout si u Wese úplné cokoli, patří k vrcholu filmové tvorby a vůbec nesejde na faktu, že spoustu lidí jeho filmy nikdy neosloví. Dojemná Frances, perfektní Benicio, klasičtí Adrien, Owen, Willem nebo Edward, potěšil i Rupert Friend. Monolog o chuti jedovaté soli neměl chybu, vše kolem Billa Murryho- příjemnost, kterou chceš, Léa není můj šálek a tuhle bezkrkou, bezpasou cuchtu s koženou fotkou jednoho výrazu místo ksichtu všemi filmy napříč si tedy odpustit mohl, ale nevadí. Nejcennější známky taky mívají drobný kaz. Za mě nejlepší počin prvomájového tvůrce, tak ono se dávno ví, že lidé narození prvního pátý, mívají excelentní filmové kritické oko a k filmu přirozeně inklinují, že ano, zkrátka Francouzská depeše se nesejde s pochopením u znuděného blbce, který neustále čeká, co z toho vyleze. Jde o biják pro chytré děti v dospělých hlavách. (15.11.2021)