Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Benicio Del Toro, Adrien Brody, Tilda Swinton, Léa Seydoux, Frances McDormand, Timothée Chalamet, Jeffrey Wright, Bill Murray, Lyna Khoudri, Owen Wilson (více)VOD (4)
Obsahy(3)
Milostný dopis novinářům odehrávající se v detašované redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, který oživuje sérii reportáží publikovaných v časopise „Francouzská depeše“. (Falcon)
Videa (2)
Recenze (219)
Překvapuje mě, jak je Depeše přijata pozitivně, jak ochotně divácká obec naskakuje na další Andersonův zasněný vlak cestou k vlastním vzpomínkám, lítostem a tužbám. Chybí totiž onen pověstný krok směrem k divákovi, který mu takovou cestu obvykle usnadňuje skrz fantaskní svět Života pod vodou nebo hravou animaci pana Lišáka. Tentokrát se citují styly, uctívá se forma, střídají se povídky a tempo je vzhledem k proměnlivé délce a náladě jednotlivých segmentů až zrádné. Když se ale povede tenhle protivítr překonat, jde o nápaditou, ztřeštěnou i zamyšlenou mozaiku všeho a všech, ze které ale pod tíhou laviny různých podnětů začne v závěru téměř bolet v tu dobu již nestíhající hlava. ()
Režisérský styl Wese Andersona mám ve velké oblibě. Jeho snímky jsou osobitě “divné”, nicméně právě skrze to z jeho filmů přímo tryská tvůrčí svoboda v mozaice výrazných postav a košatého příběhu. Nejinak je tomu i v jeho nejnovějším snímku The French Dispatch, který kombinuje několik po sobě jdoucích příběhů, které zastřešuje dekonstrukce mýtu svéhlavého šéfredaktora a derniéra jeho plátku. Režisér zde opět velmi umně pracuje s načrtnutými motivy, vyprávěním a postavami, takže se před Vámi na ploše čítající 108 minut rozprostře filmový zážitek, jaký dnes už (bohužel) opravdu nemá obdoby. A už právě jen díky tomuto atributu byste tomuto klenotu měli dát šanci. Vážně to stojí za to. Skvělá práce! „Self-reflection is a vice best conducted in private or not at all.” ()
Wesova pocta Francii, francouzské kultuře a historii, krásným časům papírové reportážní žurnalistiky i závanům nostalgie. Formálně jde o rozvíjení stále téhož, pro Andersenovu tvorbu už ikonické poetiky a manýrismu. Wes Anderson se evidentně dostal do zajímavé fáze vývoje své tvorby - zjevně si může dovolit obsadit v podstatě jakoukoliv hollywoodskou star té nejvyšší kategorie i do úplného štěku, takže jsou jeho poslední filmy skoro až takovým filmovým orlojem hollywoodským hvězd a hvězdiček, má ovšem také pocit, že do svého filmu musí semlít a dostat co nejvíc, maximum aluzí, odkazů, myšlenek, vtípků i vnitřní interaktivity...a já jako divák začínám mít pocit, že jsem jeho stylem a formou vyprávění zahlcen až přehlcen... PS: Nanejvýš originální je Wesova práce s aluzemi uvnitř filmu - tak třeba hned v povídce první přebírá námět podle skutečné události, kdy za brutální vraždu odsouzený malíř naváže intimní poměr se zaměstnankyní věznice, v níž si odpykává doživotní trest, a ta mu pomůže v útěku - což už brilantně zpracoval Ben Stiller coby režisér ve skvělém seriálu Útěk z vězení v Dannemoře - Wes nejenže cituje tento seriál, ale do role uvězněného malíře obsadil i totožného herce - Benicia Del Tora! ()
Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. () (méně) (více)
Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví. ()
Galerie (36)
Zajímavosti (10)
- Wes Anderson se velmi inspiruje režisérem Jacquesem Tatim. Ve filmu dokonce i konkrétně odkazuje na jeho film Můj strýček (1958). (Gottynes)
- Přestože Timothée Chalamet mluví plynně francouzsky, všechny své texty přednáší v angličtině. (ČSFD)
- Jedná se o devátou spolupráci Wese Andersona a Owena Wilsona po filmech Bottle Rocket (1994), Grázlové (1996), Jak jsem balil učitelku (1998), Taková zvláštní rodinka (2001), Život pod vodou (2004), Darjeeling s ručením omezeným (2007), Fantastický pan Lišák (2009) a Grandhotel Budapešť (2014). (ČSFD)
Reklama