Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Překvapuje mě, jak je Depeše přijata pozitivně, jak ochotně divácká obec naskakuje na další Andersonův zasněný vlak cestou k vlastním vzpomínkám, lítostem a tužbám. Chybí totiž onen pověstný krok směrem k divákovi, který mu takovou cestu obvykle usnadňuje skrz fantaskní svět Života pod vodou nebo hravou animaci pana Lišáka. Tentokrát se citují styly, uctívá se forma, střídají se povídky a tempo je vzhledem k proměnlivé délce a náladě jednotlivých segmentů až zrádné. Když se ale povede tenhle protivítr překonat, jde o nápaditou, ztřeštěnou i zamyšlenou mozaiku všeho a všech, ze které ale pod tíhou laviny různých podnětů začne v závěru téměř bolet v tu dobu již nestíhající hlava. (17.02.2022)

Režisérský styl Wese Andersona mám ve velké oblibě. Jeho snímky jsou osobitě “divné”, nicméně právě skrze to z jeho filmů přímo tryská tvůrčí svoboda v mozaice výrazných postav a košatého příběhu. Nejinak je tomu i v jeho nejnovějším snímku The French Dispatch, který kombinuje několik po sobě jdoucích příběhů, které zastřešuje dekonstrukce mýtu svéhlavého šéfredaktora a derniéra jeho plátku. Režisér zde opět velmi umně pracuje s načrtnutými motivy, vyprávěním a postavami, takže se před Vámi na ploše čítající 108 minut rozprostře filmový zážitek, jaký dnes už (bohužel) opravdu nemá obdoby. A už právě jen díky tomuto atributu byste tomuto klenotu měli dát šanci. Vážně to stojí za to. Skvělá práce! „Self-reflection is a vice best conducted in private or not at all.” (06.03.2022)

Wesova pocta Francii, francouzské kultuře a historii, krásným časům papírové reportážní žurnalistiky i závanům nostalgie. Formálně jde o rozvíjení stále téhož, pro Andersenovu tvorbu už ikonické poetiky a manýrismu. Wes Anderson se evidentně dostal do zajímavé fáze vývoje své tvorby - zjevně si může dovolit obsadit v podstatě jakoukoliv hollywoodskou star té nejvyšší kategorie i do úplného štěku, takže jsou jeho poslední filmy skoro až takovým filmovým orlojem hollywoodským hvězd a hvězdiček, má ovšem také pocit, že do svého filmu musí semlít a dostat co nejvíc, maximum aluzí, odkazů, myšlenek, vtípků i vnitřní interaktivity...a já jako divák začínám mít pocit, že jsem jeho stylem a formou vyprávění zahlcen až přehlcen... PS: Nanejvýš originální je Wesova práce s aluzemi uvnitř filmu - tak třeba hned v povídce první přebírá námět podle skutečné události, kdy za brutální vraždu odsouzený malíř naváže intimní poměr se zaměstnankyní věznice, v níž si odpykává doživotní trest, a ta mu pomůže v útěku - což už brilantně zpracoval Ben Stiller coby režisér ve skvělém seriálu Útěk z vězení v Dannemoře - Wes nejenže cituje tento seriál, ale do role uvězněného malíře obsadil i totožného herce - Benicia Del Tora! (21.12.2021)

Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví. (12.08.2022)