Der letzte Mann
Posledná štácia
The Last Laugh
The Last Laugh
Režie:
Friedrich Wilhelm MurnauScénář:
Carl MayerKamera:
Karl FreundHrají:
Emil Jannings, Harald Madsen, Carl Schenstrøm, O.E. Hasse, Hans Unterkircher, Maly Delschaft, Emmy Wyda, Neumann-SchülerObsahy(1)
Jedinečná psychologická studie tragédie jedince. Stárnoucí hotelový portýr byl díky své uniformě vrátného pro celé okolí symbolem velkého světa. Už ale není schopen unést kufry přijíždějících hostů, a tak je ředitelem přeřazen na místo uklízeče toalet. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, uniformu ukradne. (oficiální text distributora)
Recenze (80)
Z Poslední štace utkví člověku v paměti hlavně dokonalá kamera, která i v dnešní době působí nápaditě, a jak to teprve muselo působit v době vzniku?! Absence mezititulků je zajímavá, ale přiznám se, že mi párkrát trvalo déle než jsem pochopil některé souvislosti. Tady se nedá v podstatě nic vytknout, kdo má rád němé filmy, není co řešit, tenhle patří k nejlepším. ()
Povinné doplnění jednoho důležitého snímku světové kinematografie a nečekaně i značně příjemné překvapení. Atmosféra Poslední štace je silně beznadějná, z velké části díky skvělému hudebnímu doprovodu. Kameramanské šiky Karla Freunda pak dodávají filmu obrovský dynamický náboj a v těch nejdramatičtějších momentech (odchod Emila Janningse po "propuštění" z práce, nebo jeho příchod na nové pracoviště) je Poslední štace opravdu strhující podívaná. Jak mám obvykle problém s filmy z němé éry, často jsou pro mě příliš dlouhým a tím pádem nudným pokoukáním, tak občas mě některý opravdu překvapí. Poslední štace je technicky brilantní a herecky obdivuhodně expresivní dílo. 8/10 ()
Třetí Murnau, první kammerspiel mé divácké historie a především atmosférická pecka, která nepotřebuje mezititulky, aby vyjádřila emoce. Emil Jannings odvádí bravurní výkon, především v prvních dvou třetinách filmu, kdy se neustále stupňuje bezvýchodnost situace a tlak na postavu degradovaného portýra. Opravdu je mi líto, že film nekončí scénou v koupelně, ale naděje bylo v neradostných dvacátých letech třeba. ()
Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. ()
Film ktorý je umne spracovaný do polohy psychologickej drámy o postupnom úpadku človeka, pre ktorého jeho práca a postavenie znamenali všetko. Emil Jannings hraje jednu zo svojich najlepších postáv z trpiteľským výrazom na tvári, pričom Murnau ako všestranný režisér necháva obraz a dianie na plátne krásne rozpohybované aj vďaka pohyblivej kamere. Kammerspiel ako nemecké hnutie nie v práve typickej - konečný happyend, ktorý možno ani nemusel byť - forme, ktorá ukazuje utrpenie človeka v spoločnosti pri snahe o dosiahnutie aspoň nejakej prestíže. Film si vystačí bez medzititulkov a aj v tom spočíva jeho sila. Rozhodne dielo, ktoré sa oplatí vidieť. ()
Abych se přiznal tak mi toho pyšného nafouknutého balónu, toho směšného žabáka Janningse vůbec nebylo líto. Člověk by měl působit důstojně nejen na základě své uniformy, aby když ji ztratí, nesplaskl jako prázdná bublina. A proto závěr filmu nepovažuji za happyend, protože uniformu pouze nahradily peníze. Hrdina sice může být svým způsobem šťasten, ale nic se v podstatě nemění. Pokud by o peníze přišel, bude zase tam, kde byl předtím. I když je tu náznak naděje v jeho štědrosti a soucitu. Výborná hudba a vynikající kamera, která je natolik výmluvná, že si vystačí i bez obvyklých mezititulků. ()
Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. ()
Raz si hore, raz zas dole, presne toto akoby bolo posolstvo tohto filmu. Film má geniálnu kameru s mnohými prvkami, ktoré ma milo prekvapili. Na začiatku tiež človek z toho zistí ducha doby a hlavne dej mu ukáže taký ten raný kapitalizmus alebo možno skôr ten jednoduchší, kde proste tie sociálnejšie filmy mali živnú pôdu rozobrať jeho nedostatky. Dej nie je veľmi pestrý, je dosť jednoduchý, ale zas je to Nemecko, čiže napriek tomu, že v USA ani nie za 10 rokov od tohto diela už boli bežné celkom záživné ľudskou rečou ozvučené filmy, tak tu si myslím sme niekde akoby ešte o 10 rokov späť od vtedajších filmov v USA. Záver je ozaj taký s nadhľadom a celkovo k záveru je to podľa mňa ja vtipné. Mňa to upútalo viac než jeho Upír Nosferatu. ()
Dráma o degradovaní ľudskej dôstojnosti. Osobne si ale myslím, prečo ten starý pánko už dávno nesedí doma v pokoji na dôchodku - alebo žeby niečo také vtedy neexistovalo? Verím, že áno. Snímok je formálne bezchybný. Režisér dokázal svojím majstrovským vizuálnym cítením dať aj tak jednoduchému príbehu ( s úsmevným, ale nedôveryhodným koncom ) razantnosť a jedinečnosť. Na dokonalých 5* to z môjho pohľadu síce nieje, ale Murnau opäť potvrdil, že nedokázal natočiť zlý, alebo zbytočný film. ()
Výborný filmový zážitek. A závěrečný happyend je tak geniálně natočen, že lepší srandu si ze producentů snad ani udělat nemohl. Chtěli happyend, tak ho dostali v celé parádě. A na okraj vidět němý opravdu "němý", tedy bez jakýchkoli zvuků film je dnes již nečekaný zážitek. A opravdu byli lidé celou dobu zticha. ()
Nebudu tvrdit, že jsem občas neklimbal, protože co do příběhové stránky, Murnau se tentokrát moc nepředvedl. I když to údajně ani neměl v plánu, chtěl naopak skrz co nejjednodušší příběh vytvořit silné umělecké dílo. A to se mu beze sporu povedlo. Forma sice převažuje mnohonásobně obsah, ale zase je tak vychytaná (nájezdy kamery, svícení, atmosféra), že to docela uteče a divák si říká - jak je možné, že je 77 minut pryč, když se tam vlastně celkově vůbec nic nestalo? Výborný je tolikrát zmiňovaný happy end, který je tak happy, až je jasné, že nemůže být skutečný (asi jako když se někdo usmívá ve filmu Davida Lynche). Takhle měli podle mě řešit filmaři problémy s komunistickou cenzurou: točit agitky tak přepáleně optimistické, až by každému bylo jasné, že jde o ironický škleb. ()
Mě se teda líbila ta verze, která končí kýčovým happyendem, ale i tak je to drasťák :) ()
Tento film se mi vryl do paměti hlavně úžasně technicky zvládnutou scénou opileckého blouznění s odpoutanou kamerou, která s ezmění v kameru ruční a zajímavými triky. Hudba je výborná a Jannings se pro tuto roli narodil. ()
Tahle kamera má ráda Emila Janningse. A proč by ne. Je to jeden z nejzajímavějších herců své doby. Stejně tak má ale kamera ráda změnu. Nesoustředí se na jednu scénu dlouho, ale jsou zde celkem časté střihy, které film neskutečně oživují. Navíc zde v podstatě chybí mezititulky. Tohle je rozhodně jeden z těch zajímavějších filmů němé éry. Také ho točil Murnau. Expresionismus je zde místy docela patrný. ()
2/10 Zaverecny hepac to tak nejak cele reletivizuje a posunuje do pekel - nelze nevzpomenout na jednu obzvlast vypecenou epizodu z Monty Pythonu. Ale krizi na vsechny a uvidite, jak se bude i v socialnim state zit squele. To ze vsichni nezamestnanci statni sfery nemaji sve misto jiste, je vice nez jiste. Co me dostalo, byl pristup rodiny k tatikovi, ani se neslo divit, ze v hepaci chybeli. ()
Snad jeden z nejdepresivnějších filmů, které jsem kdy viděl. Poslední štace si bere to nejlepší z německého expresionismu a využívá ho k nádhernému psychologickému vykreslení hlavní postavy. Všechny ty pocity jsem cítil s hlavní postavou a pak přijde konec, který je jen takovou legrační hrou s UFA... Inteligentní divák pochopí a neuvěřitelný happyend se stává záměrně absurní parodií sám na sebe, samotné postavy se mu vysmívají... Divák chápe a producent je šťastný.. Vlk se nažral a koza zůstala celá.. ()
U filmu jsem málem usínala, ale není to až tak důvod tohoto konkrétního díla, jako spíše mé unavenosti z němých celovečeráků celkově. Každopádně toto je docela zajímavý pokus, protože němý film bez vysvětlujících mezititulků (celovečerní) jsem ještě neviděla. A kupodivu to ani moc nevadilo. Je to zajímavá meditace nad stářím, ale konec je trochu padlý na hlavu a film jako celek mě moc nebavil... ()
ocenenia : Bruselská anketa (vznikla v roku 1958) - 11. miesto ()
Velmi vytříbený snímek, který doslova tryská emoce. Závěrečný happyend na popud distributorů je výsměchem celému požadavku a film, tak dostává ještě obecnější vyznění. Mimochodem ztvárnění snu a opilosti je geniální. Excelentní Jannings. ()