Byli jsme to my?

Film se vypořádává s normalizačním marasmem příliš brzy po pádu minulého režimu, aby si dokázal vytvořit náležitý odstup, což se na něm bohužel ve všech směrech negativně projevilo, jak už to tak bývá. Je plný poměrně neživotných figurek, kterým chybí hlubší vnitřní rozměr, a jsou tak spíš jen dost plochými karikaturami zasazenými násilně do předem vytvořeného schématu. Výsledkem je jakási agitka naruby. Tomu odpovídají i křečovité a nepřesvědčivé výkony herců, deklamujících všelijaká klišé, čemuž se neubránil ani Leoš Suchařípa coby hlavní postava.  Křečovitě teatrální závěr pak jen celému snímku nasadil až trapnou korunu. Holt daň své době, byť svým způsobem pochopitelná... (24.05.2022)

Jeden z největších výkonů Leoše Suchařípy ve filmu , který vznikl hned po Listopadu a snaží se reflektovat život v socialistické společnosti, vztahy mezi lidmi. Ukazuje k jakému cynismu vede kličkování a snaha mít se co nejlépe, byť třeba i na úkor ostatních. Čím více se vzdalujeme téhle době, tím více zapomínáme na tyhle vzorce chování a tím obtížnější (jak se zdá) je natočit film, který by tak věrně zachytil atmosféru doby. Evald Schorm by se jistě neurazil. (11.01.2010)

Místy skvělá podívaná, ale i zde celkový dojem sráží Mášova největší slabina: Moralizovaní a patetičnost. Hrdina je příliš ublížený a okolí je příliš černobíle zkažené. Dobře se na to dívá a není pochyb o tom, že takových prorežimních herců byla spousta, ale vyznívá to moc černobíle. Jako pohádka o statečném Honzovi, který se ocitne v království, které ovládá čiré zlo. Mášu sice režim nezabil tak jako Juráčka, nebo Schorma, ale poničil ho natolik, že ho odrovnal jako tvůrce- čímž nemyslím, že je film špatný, to není a rozhodně si nezasloužil takovou negativní kritiku, jaké se mu dostalo. (14.11.2011)

Syrová výpověď o soumraku nad českou divadelní scénou během 80. let, kdy postarší, zapálený režisér (L. Suchařípa) stojí tváří v tvář povrchnosti, bezcharakternosti a politickému děvkaření herců, se kterými zkouší Shakespearova Othella. S nimi kontrastuje postava mladého a nezkušeného idealisty (O. Vetchý), který nemá nic než sny a nesporný talent, který v něm objeví právě onen zmiňovaný režisér. Ač se přiznám, že jsem o tomto filmu dříve nic neslyšel a narazil jsem na něj náhodou, musím říct, že mě velmi překvapil. Rozhodně nejde o bezduchou slátaninu, ale o opravdu silný příběh, který diváka zaujme svým poselstvím. Filmem prostupuje divadelní atmosféra zkoušek Shakespearovy hry, takže konec filmu, kdy režisér po jedné z vyhrocených a vyčerpávajících zkoušek umírá, se vlastně odehrává v duchu této tragédie. Uvažoval jsem o plném hodnocení, přesto jsem se nakonec uskromnil a dal o hvězdičku méně. I tak je to pro mě na 75%. (26.05.2011)

Nadávání cestujícím z tramvaje. Herci nejdřív podvedou cestující a pak jim ještě sprostě vynadají. Ale to nestačí, nafoukanost pokračuje: „Ať žijí herci, ať žijí herci!!“ Vetchému a Kratinovi to šlo krásně. Ale má to jeden nedostatek. Vychovali pouze malou část Pražanů. Měli s touto scénkou jezdit pravidelně a na furt. Dělat kašpary a podvádět cestující profesionálně. Plat by dostávali od Pražského dopravního podniku. Turné by poté pokračovalo v dalších českých městech. (28.12.2020)